4+4 dny s Brázdou a Boudníkem

Po tvůrčí dovolenkové pauze je načase se zase vrátit tam, odkud jsem na ni vyrazil. Čili do Pražské kavárny. A úvod věnujme aktuální akci, na niž by byl hřích nedorazit.

Totiž festivalu 4+4 dny v pohybu. Jak známo, na jaře „kulturní developer“ Matěj Velek srdnatě oznámil, že hodlá Kasárna Karlín zapůjčená mu ministerstvem spravedlnosti proměnit z osiřelé ruiny v kulturní centrum otevřené širokému obecenstvu, co se týče věku i vkusu. Škarohlídi prorokovali, že vzhledem k rozsáhlosti areálu většímu než nedaleká Invalidovna to jsou vzdušné zámky. A hle: během pár měsíců se tu otevřela kavárna a bar, pískové hřiště, kino, galerie Karlin Studios, rozhledna Čestmíra Sušky, Prastánek Františka Skály, dají se tu opéct buřty na ohni a aby toho nebylo málo, až do této soboty tu probíhá zmíněný osmidenní festival pověstný právě objevováním a zpřístupňováním míst dříve neobjevených a nezpřístupněných.

V jeho rámci je tu k vidění třeba výstava v poprvé otevřeném historickém bloku původních kasáren, která potěší mimo jiné ty, kteří letos nedorazili na benátské bienále: na exponáty se totiž shlíží z železné lávky vedené skrz chodby a sály – čili tu člověk nastoupá schodů, jako kdyby šel do Arsenale přes všechny mosty klenoucími se nad benátskými kanály. Osobně musím z festivalu vyzdvihnout hlavně novinku divadla Vosto5 Společenstvo vlastníků. Nejsem (a nic nenasvědčuje tomu, že bych v dohledné době měl být) vlastníkem bytové jednotky. A během té hodiny a půl jsem za to byl poprvé rád. Kdo z vás viděl od Vosto5 Dechovku, tak tahle hra navazuje na její nesilnější okamžik, kdy diváka uvádí do živelné kolektivní debaty, jež se časem proměňuje v nesmlouvavou hádku, při které se odkrývají nejhorší vlastnosti všech zúčastněných. Publikum se během toho dost nasmálo, leč nejen z mé tváře bylo při odchodu znát, jak moc je tahle zpráva o našem českém společenstvu přesná a tvrdá, ať už něco vlastníme, či ne. Dá se očekávat, že jedno z nejsilnějších představení své historie bude Vosto5 hrát i po skončení festivalu v jiných prostorech. Aspoň doufejme.

Na zhlédnutí další aktuality je naopak čas až do závěru listopadu. Není moc příležitostí chodit do hlavní budovy Muzea hl. města Prahy na Florenci na výstavy moderního umění, teď ovšem jedna zásadní nastala. Bohužel v hodně velkém stínu známějších institucí tu probíhá retrospektiva Vladimíra Boudníka (1924–1968), autora z mých nejmilejších. Dohromady ji dal sběratel a galerista Jan Placák, soudě podle zašlosti prezentovaných grafik ze soukromých zdrojů, z nichž některé dosud divákovo oko nemohlo nikdy spatřit. Pro mě byla srdeční záležitost především možnost spatřit původní Boudníkovu matrici k aktivní grafice z roku 1965, jež je pro nás oddané věřící v jeho odkaze čímsi podobným, čím je pro jiné věřící pohled na ostatky světců. Retrospektiva je otevřená v místnosti za Langweilovým modelem Prahy a já tipuji, že jednou se za Boudníkem budou táhnout podobné davy, které chtějí vidět hlavní město s nezbouraným Josefovem. Škoda že neproudí už teď.

Což by se mělo vztáhnout i na druhého autora, jehož dílo se v mém žebříčku ocitá na stejné příčce jako Boudníkovo: retrospektivu Pavla Brázdy (1926) v českokrumlovském Egon Schiele Art Centru. Jeho milou tvář můžete vidět na loňském obrazu jeho ženy Věry Novákové (1928) v záhlaví této Pražské kavárny. Plátno je v Krumlově rovněž vystavováno, spolu s dalším jejím rozsáhlým dílem. Dnes snad již notoricky známý příběh desítky let přehlížených a ponižovaných velikánů českého umění nebudu připomínat, oživit si ho můžete třeba v mém loňském rozhovoru. Připomenu ale méně známou kapitolu z Brázdova života, jíž je v Schieleho centru vyhrazena samostatná místnost. Po únoru 1948 byl jeho otci, brněnskému advokátovi a předákovi agrární strany Osvaldovi Brázdovi, zabaven majetek a spolu se svou ženou Evou (dcerou sestry bratří Čapkových Heleny) byl bolševiky vyhnán z moravské metropole.

Na manželství Brázdových rodičů to mělo zdrcující vliv, matka řešení problémů hledala v alkoholu, a dokonce několika pokusech o sebevraždu. Její letité strádání se na začátku roku 1957 rozhodl Pavel Brázda narušit arteterapií. Popudem byla sbírka lidových výšivek babičky Heleny, která ve spolupráci s Brázdou své dceři připravila několik vzorníků podle jeho návrhů, a ty pak Eva Brázdová vyšívala na plátna či obyčejný hadr na podlahu. „Vyšívaných obrázků tak vzniklo několik desítek. Oba jsme je dělali s velkým potěšením. A já si od té spolupráce sliboval do budoucnosti víc, než kolik se uskutečnilo. Jenže máma nenadále zemřela – bylo jí dvaapadesát, a tím to skončilo,“ napsal o onom ročním společném vyšívání a aspoň několika šťastnějších měsících Pavel Brázda v doprovodném textu výstavy. Vybírám obrázek volejbalisty, který nápadně připomíná astronauta, jenž už téměř tři desítky let zdobí tiráž našeho časopisu.

Brázdova retrospektiva si zaslouží ještě jednu zmínku. Když loni výtvarník slavil na své vinohradské zahradě devadesátiny, návštěvníky slavnosti provázel interiérem bytu, ve kterém pro ně připravil nekonečný proud asambláží, instalací a dokumentárních překvapení. Neukázal jim ale jediný nový obraz, neboť na malování prý neměl čas. Teď si ho očividně našel. Součástí českokrumlovské výstavy je i tempera na papíru z letošního roku, jejíž čerstvost prozrazuje už název – Zatím bez názvu. Upřímně se moc těším na další.našla.