Zmrtvýchvstání jednoho mokřadu aneb Jak v Česku vypadá obnova divoké přírody

Nohy v holinách čvachtají po podmáčené louce a místy se boří do bahnitých kaluží. Vzduch je v dusném letním ránu plný vlhkosti, bzučení much a dotírajících komárů. Po chvíli chůze se podmáčená louka mění v neprostupný močál s hlubokými tůněmi plnými vody, které další cestu prakticky vylučují. Jsme na Sedmihorských mokřadech, rašeliništi nedaleko Turnova táhnoucím se podél říčky Libuňky. Nepůsobí zrovna jako místo, kam by se chtěl člověk vydat na nedělní procházku. Z pohledu ochránců přírody jde nicméně o mimořádně cenný kousek země.

V jinak suché, převážně zemědělské krajině totiž zadržuje vodu a tím ji ochlazuje, což je v časech stále tropičtějších letních sezon služba doslova k nezaplacení. Zároveň je to místo překypující životem. Na rozdíl od okolních lánů kukuřice a jetele, kde kvůli intenzivnímu způsobu hospodaření prakticky nic nežije, funguje rozlohou nevelký mokřad jako útočiště pro ptáky, brouky a další hmyz, jimž v české krajině už moc životního prostoru nezbývá.

„V okolních polích je biodiverzita nula. Tady ale letos už podruhé vyhnízdili jeřábi,“ pochvaluje si ornitolog a krajinný ekolog Vojtěch Šťastný, který nás spolehlivě vede močálovitým terénem, kde by neznalý návštěvník mohl snadno zmizet v rašelině. Po chvíli čekání se z rákosí skutečně vznese popelavě šedý majestátní pták. Když pak ještě z houštiny vykoukne divočák a pod nohama nám proskočí zelená žabka, nehostinný močál najednou působí docela idylicky.