Vracím se zpátky na Ukrajinu. Dětem se to nelíbí, ale jde o bezpečí mé země

Modrá sedmimístná dodávka jako by snad čekala ještě na tuhle cestu. Starší auto patřící Ústavu pro studiu totalitních režimů (ÚSTR) mělo být již dávno vyřazeno, ale ústav si ho nakonec nechal. Minulý týden v pátek se jím v Praze převážela výstava o moderní Ukrajině, o den později už dodávka zamířila směr skutečná Ukrajina, konkrétně k západní hranici země s Polskem.

Adam Hradilek a Jan Dvořák, historici ÚSTR, v ní vyrazili pro rodinu ukrajinské archivářky, s kterou dlouhá léta na dálku spolupracovali. Kolik jich pojede zpět do Prahy, ale netušili. Z několika zpráv, které si s ukrajinskou kolegyní vyměnili, totiž vyplynulo, že do bezpečí chce dostat pouze své syny. A sama má v plánu se vrátit na Ukrajinu a zapojit se do obrany země.

Jak hluboké jsou rodinné i profesní vazby mezi Ukrajinci a Čechy, se ukázalo prakticky okamžitě poté, co Rusko zahájilo na Ukrajinu invazi, a ze země začali proudit první uprchlíci. Kromě organizování sbírek v Česku řada lidí odcestovala i na ukrajinské hranice. Ještě o víkendu směřovali směr hraniční přechody z velké části lidé, kteří měli na Západě příbuzné nebo věděli, že se o ně někdo postará. S tím, jak se na Ukrajině situace zhoršuje, prchají i lidé bez jakýchkoliv vazeb, pro které již v příhraničních státech vznikají uprchlické tábory. Podle dat OSN k úterý uprchlo z Ukrajiny již 830 tisíc lidí, z toho zhruba polovina z nich do Polska.

Hradilek s Dvořákem dobře znají Ukrajinu i celý postsovětský prostor. Oba se specializují na perzekuce spáchané sovětským režimem a osudy Čechoslováků, kterých se dotkly, a Ukrajinu procestovali křížem krážem. Když se k nim dostala prosba kyjevské archivářky Marie (nejde o pravé jméno - pozn.red.), která s nimi spolupracuje, nasedli v sobotu ráno do auta a vyrazili. Na dálku vše koordinovali ještě s třetí kolegyní, původem Ukrajinkou Annou Chlebinou, která se snažila fungovat i jako spojka s ukrajinským cestujícími.

“Jsme v tom citově zaangažování. Když Rusové v roce 2014 zabrali Krym, byli jsme zrovna ve Lvově a prožívali to všechno s Ukrajinci. Tohle je ještě násobně větší událost,” vysvětluje Dvořák. S ukrajinskými historiky dlouhodobě kooperují na velkém projektu digitalizace ukrajinských archivních sbírek a do země cestovali často. “Já jsem tam naposledy byl v listopadu. Vždycky jsme s nadsázkou říkali, že musíme tu digitalizaci stihnout, než Putin všechno schlamstne,” dodává Hradilek.

Situace se zhoršuje

Ačkoliv Marie dala dopředu vědět, že se plánuje na Ukrajinu vrátit, oba historici doufají, že si to nakonec rozmyslí a odjede s nimi do Prahy. “Počítáme ale i s variantou, že dojde na emotivní loučení s dětmi na hranici,” přiznávají v sobotu dopoledne. Z Prahy do polského města Přemyšl, které leží patnáct kilometrů od ukrajinské hranice, je to zhruba osm hodin autem. Informací od Marie není mnoho, ale ví se, že se jí po dvou dnech cesty z Kyjeva podařilo dorazit do Lvova a pokouší se dostat se do vlaku směr Přemyšl. Hradilek s Dvořákem dostali ještě zprávy o třech dalších skupinách, které putují směr Západ, ale ty jedou autem.

Informace, které oba historici v sobotu odpoledne mají, mluví o tom, že situace ve Lvově se zhoršuje a na nádraží panuje panika, Marii se nicméně nakonec podařilo dostat se do vlaku. Kvůli problémům na trati ale musel vlak brzy zastavit a jednu chvíli to vypadalo, že bude potřeba, aby výprava čítající jedenáctiletého a dvanáctiletého syna, 23letou neteř a psa došla k hranici pěšky. Nakonec to prý nebude potřeba, je však jasné, že vlak bude mít zpoždění, podle neoficiálních informací se na hranicích čeká dlouhé hodiny a situace je nejasná.

Jak se cesta protahuje a stmívá se, řízení se stává únavnější a utichá i diskuze v autě. Místo historek z cestování po Ukrajině nebo harašení ruskou FSB v Moskvě se hovor omezí na krátké informace, co se na Ukrajině děje. Ačkoliv podle Hradilka moc aktuální dění sledovat nechtěli, aby se emočně nevyčerpávali před případným náročným předáváním dětí, situace tomu nepřeje.

Děje se toho hodně: Německo oznámilo, že začne na Ukrajinu dodávat zbraně, Spojené státy promyslí, zda Rusko vyloučit ze systému SWIFT. Naopak zprávy ze Lvova, který je vzdušnou čarou už jen nějakých sto padesát kilometrů, hovoří o začátku ostřelování. Vědomí, že je válka blízko, se pak promítá i do toho, jak člověk vnímá dění kolem - předjíždějící auto s ukrajinskou vlajkou na kapotě a výhradně mužskou posádkou svádí k přemýšlení nad tím, zda muži míří na frontu.

Do Přemyšlu pražská výprava doráží po deváté večer a jen ze zástupů vozidel včetně dodávek a malých autobusů je jasné, že skrze šedesátitisícové městečko proudí denně tisícovky lidí. V historickém prostoru přemyšlského vlakového nádraží, přes které se na východ prchalo po německém útoku v roce 1939, se proplétají dobrovolníci, uprchlíci i lidé, kteří pro někoho přijeli. Wroclaw, Berlin, Praha, nese se přes hlavy davu. O víkendu ještě směřovali na hraniční přechody z velké části lidé, kteří měli na Západě příbuzné nebo věděli, že se o ně někdo postará.

Teplota mimo nádražní budovu rychle klesá, v noci padne pod nulu. Kdo chce, tomu polští dobrovolníci (tvoření hlavní mladými lidmi, několika mnichy a jeptiškami) servírují čaj a bramborovou polévku. Relativní pestrost uprchlických skupin poukazuje na to, že Ukrajina a hlavně metropole Kyjev před válkou lákala lidi z celého světa. “Chceme se dostat do Varšavy, pak poletíme zpátky domů,” vysvětluje do deky zabalená mladá Nigerijka, která společně se skupinou asi dvaceti dalších krajanů na Ukrajině studovala. O kus dál se pohybují tádžičtí dělníci.

Mám začít mluvit rusky?

Vlaky z Ukrajiny přijíždějí na čtvrtý peron stranou hlavní budovy, kam také oba Češi zamíří zjistit informace o lvovském vlaku. “Nevím, může to být hodina až tři, možná i víc,” říká jeden z dobrovolníků v reflexní oranžové vestě. Před půlnocí nakonec jeden vlak dorazí. Lidé, kteří přijeli, musí nejprve projít přes peron oddělený plotem do budovy na kontrolu dokladů - až pak se dostanou před nádraží, kde si je mohou vyzvednout buď čekající známí, nebo zamíří na jeden z hromadných odvozů směr větší města.

Na schodech u vchodu do budovy se tlačí lidé s cedulemi a jmény těch, na které čekají, nebo s názvem destinace, kam nabízejí odvoz. “Jestli tomu nerozumíte ukrajinsky, tak mám začít mluvit rusky?” apeluje jeden z dobrovolníků na nedočkavě tlačící se lidi, aby ustoupili ze schodů a uvolnili prostor. V jednu chvíli se utvoří paralelně dva proudy lidí: vedle těch směřujících z nádraží stojí v protisměru fronta několika desítek mužů, kteří později nasednou do prázdného vlaku směr válečná Ukrajina.

Po několika desítkách minut se Hradilkovi s Dvořákem podaří zjistit, že poslední vlak sice přijel z Ukrajiny, ale ne ze Lvova, nýbrž z Oděsy. Od Marie žádné zprávy nemají a snaha sehnat přesnější informace od kolemjdoucích lidí je neúspěšná - padá tak rozhodnutí na chvíli se prospat v autě. Ranní světlo pak ukáže detaily, které v noci zůstávaly skryté. Tu a tam leží zapomenutý plyšák a před budovou, která slouží jako improvizovaná celnice, jsou rozložené krabice s věcmi, které si přicházející lidé mohou vzít: od džusů a dětských svačinek po deky a teplé oblečení. Mrazivý vzduch jakoby všechny trochu utlumil a relativní ticho rozčísne jen občasné volání - jako několikrát hlasitě opakovaná otázka malého chlapce, který chce vědět, “kde je táta”.

Postupně stoupající teplota ale rozproudí konverzaci a čekání na další vlak si některé skupinky „dopravců“ krátí tím, že se seznamují navzájem. Logicky to k sobě táhne cestovatele ze stejných zemí a záhy je jasné, že Čechů je v Přemyšlu víc. Dva dělníci z Varnsdorfu a jejich ukrajinská spolupracovnice vyrazili pro rodinu jejich kolegyně a celkem mají 30 míst, odvoz tak chtějí nabídnout komukoliv, kdo by o něj měl zájem. “Máme ve firmě dost Ukrajinců, všichni byli rádi, že jedeme. Je to i jako podpora za firmu,” vysvětluje jeden z mužů, který se představuje jako “Švec, mistr”.

Úplně naslepo vyrazili Karel a Pavel, tesaři ze Znojemska. “Jsme tátové od rodin, tak se nás to dotklo vidět v televizi, jak utíkají malé děti. Přišlo nám, že Západ dělá málo,” vysvětluje Karel, kterému z náprsní kapsy zimní bundy kouká červená plyšová liška. “To kdyby ji chtělo nějaké děťátko,” vysvětluje. “Putin říká něco o Iráku, ten bych na mapě těžko hledal. Zato o Ukrajině vím úplně přesně, kde je, a to jsem blbej tesař,” dodává Pavel další důvod, proč chtěl něco podniknout. Polským dobrovolníkům dovezli oba muži zásoby jídla a teď již čekají, zda někdo bude mít o jejich dovoz zájem. Později v neděli odpoledne se Janu Dvořákovi ozvou smskou, že jejich cesta nebyla zbytečná: odvezli staršího muže do Brna a matku s několika dětmi do Prahy.

Má černý kabát

O půl jedenácté konečně doráží lvovský vlak. Kolem plotu oddělujícího peron se tlačí lidé a dychtivě vyhlížejí, zda z vagonu vylezou ti, na které čekají. Ačkoliv vzdušnou čarou je to z Přemyšlu do Lvova necelých sto kilometrů, vlak byl na cestě téměř celý den. Ze Lvova vyrazil v sobotu ve tři hodiny tamního času (o hodinu méně, než je v Polsku - pozn. red.) a podle nepotvrzených informací, které kolují v davu, je v něm dva až dva a půl tisíce lidí. Má přitom pouhých devět vagonů a o tom, že byl napěchovaný na maximum, záhy svědčí zadýchaná okna a posléze i skoro nekončící proud vylézajících lidí.

Poté, co se Hradilkovi s Dvořákem podaří se telefonicky spojit s Marií a zjistit, z jakého vagonu vstoupí, mohou se přes plot navzájem i poprvé seznámit - ačkoliv spolu pracovali na projektu digitalizace, nikdy se naživo neviděli. Kromě jednoho společného většího kufru, malých batůžků a přepravky se psem nemá ukrajinská rodina nic. Úsměvy Marie i dvou synů ale naznačují, že hlavní emocí je momentálně radost z toho, že se několikadenní cesta chýlí ke konci. Na Hradilkův dotaz, zda s nimi Marie pojede do Prahy, kýve, že ano, a na chvíli to vypadá, že záměr vrátit se na Ukrajinu přehodnotila. Trvá ještě několik hodin, než rodina vystojí frontu na pasovou kontrolu, ale lidé z prvních vagonů poměrně rychle mohou začít hledat odvoz.

Rychle zvládli „své zákazníky“ najít dva dvacetiletí kamarádi z Českých Budějovic. Přijeli pro maminku a babičku své kamarádky - na obě ženy mají jen telefonní číslo a vědí, že jedna “má černý kabát”. Do Přemyslu dorazili prakticky v okamžiku, kdy už před nástupištěm čekali první Ukrajinci. “Neměli jsme co dělat, tak jsme si řekli, že pomůžeme,” popisuje jeden z mladých mužů, který na mrazivou hranici dorazil v kraťasech.

O půl třetí nakonec vyráží i plně naložená pražská dodávka. Marie s klidným úsměvem odmítá ujišťování historiků, že malinkatý byt, který na rodinu čeká, je jen provizorní varianta a bude případně možné sehnat větší. Zdá se, že nezáleží na ničem jiném než na tom, že se jim podařilo opustit válečnou Ukrajinu.

Po několika hodinách jízdy však vyjde najevo, že Marie sice s dětmi jede do Prahy, nicméně hned v pondělí má v plánu zase prvním vlakem odjet zpět na Ukrajinu. O děti se bude starat neteř, která s nimi jede. Na otázku, proč se chce vracet, odpovídá Marie krátce a jasně, byť nalomeným hlasem plným emocí. “Jde o bezpečí mé země,” říká. “Dětem se to samozřejmě nelíbí. Ale mluvili jsme o tom spolu a vysvětlila jsem jim, že to bude dobré.“

K dočasnému bydlení v jednom z pražských azylových domů se rodina dostane v neděli před půlnocí. V pondělí v deset ráno pak Marie odjede vlakem směr Přemysl a Lvov, kde se má setkat s manželem. Co bude dál, nikdo neví. Hradilek plánuje děti seznámit s těmi svými, a pokud zůstanou v Česku děle, pokusí se jim zajistit vyučování. “Teď je ale necháme, aby trochu vydechli,” dodává v pondělí Hradilek. Doufá, že s Marií zůstane v kontaktu - stejně jako s dalšími rodinami, o kterých ví, že míří do Česka.