S čím bojují osamělí lidé a jak se to odráží na jejich zdraví

Jeho funkční období skončilo. Kolegy, s nimiž se v práci denně setkával, přestal vídat. Během předchozích let zanedbával kvůli vytížení přátele, a když už si na ně našel čas, spíše než jim se věnoval mobilu, z nějž se na něj valily pracovní záležitosti. Ne že by přátele vyloženě ztratil, ale když přechodně vypadl z pracovního procesu a ocitl se ve vzduchoprázdnu, styděl se je po pauze oslovit. Najednou zůstal sám.

„Osamělost – stejně jako deprese, která s ní souvisí – ukrajuje z vaší sebedůvěry a ničí vaše vědomí toho, kým jste. A přesně to se mi stalo,“ napsal loni v The New York Times a dodal, že osamělost zkracuje lidský život stejně jako každodenní kouření a víc než obezita. Varování nelze brát na lehkou váhu. Jeho autorem je totiž expert, který má záležitosti veřejného zdraví na starosti na té nejvyšší úrovni, ve federální vládě USA – lékař a ekonom Vivek H. Murthy, americký surgeon general, tedy něco jako hlavní hygienik. Pocity osamělosti zažíval poté, co mu v roce 2017 skončilo první funkční období. A trvalo mu déle než rok, než si dal život znovu do pořádku.

Zatímco samota představuje emočně neutrální stav, kdy zkrátka neinteragujeme s jinými lidmi, a někteří z nás ji občas mohou i vyhledávat, osamělost je pocit prožívaný jako utrpení. Vyplývá to ostatně i z definice: jde o emoční strádání vyplývající z vlastních sociálních vztahů, které subjektivně vnímáme jako neuspokojivé. Každý se samozřejmě někdy cítí osaměle, třeba po ztrátě partnera či přestěhování do jiného města. Pokud to netrvá dlouho, nemusí se dít nic tragického. Nebezpečná je trvalá či opakovaně se vracející osamělost, která může ohrozit zdraví; souvisí s depresí, zvyšuje riziko onemocnění srdce, infarktu a různých druhů demence. A to vše v době, která spolu s postupující individualizací našich životů nepochybně přeje nevyhledávané samotě.

Palčivá hrozba

„Ještě ve druhé polovině 19. století existovala spousta spolků, kde se lidé scházeli. Kdybychom měli stroj času a do té doby se přenesli, viděli bychom, že reálných lidských kontaktů bylo podstatně víc než dnes,“ říká psycholog Marek Preiss z Národního ústavu duševního zdraví. Kromě částečného zániku spolků „přispěl“ k erozi osobních kontaktů společenský a technologický vývoj řadou dalších faktorů: rozpadem sousedských vztahů ve městech stejně jako elektronizací, kdy se komunikace čím dál víc přesouvá do virtuálního prostoru. V nedávné době vše ještě podtrhla pandemie covidu.

Loni tak Světová zdravotnická organizace (WHO) nazvala osamělost „palčivou zdravotní hrozbou“, proti níž vyhlásila celosvětovou kampaň. To vše ještě zesiluje otázky, které se tohoto fenoménu týkají: Jsme k osamělosti povahově předurčeni, nebo ji vyvolávají hlavně vnější okolnosti? Můžeme v ní uváznout jako v bažině? Lze z ní vybřednout tím, že se budeme více stýkat s lidmi? A jak přesně souvisí s fyzickým zdravím?