Potraty v Česku: počet zákroků klesá a častěji je podstupují ženy s dětmi

Pokaždé, když v médiích zahlédne zprávy o zpřísnění interrupcí v Polsku, se Barboře Žilkové stáhne úzkostí žaludek. Třiatřicetileté realitní makléřce totiž připomenou její vlastní zkušenost s umělým přerušením těhotenství. „Myslím na to, jak by teď vypadal můj život, kdybych byla v jejich situaci,“ říká Barbora během procházky s kočárkem, v němž spí její desetiměsíční syn.

Otěhotněla před třemi lety záhy po svatbě, ale radost jí i manželovi od počátku kalily zdravotní komplikace, které těhotenství doprovázely. Na prvním velkém ultrazvukovém vyšetření pak lékaři u dítěte zjistili tzv. omfalokélu, vývojovou vadu, při níž jsou orgány vyhřezlé ven z břišní dutiny. To nemusí být vždy neřešitelný problém a lze to po porodu řešit operativně, ale může jít o znak genetické vady. Že toto riziko existuje, manželům potvrdili na dalším vyšetření, a poslali Barboru na testy, které měly podezření potvrdit, nebo vyvrátit. „Lékaři mě upozorňovali, že ani tyto testy navíc nemusejí odhalit všechno, že s omfalokélou se může pojit genetická vada, kterou nyní nezjistíme, ale projeví se v pěti sedmi letech dítěte,“ říká Barbora s tím, že lékaři jí poskytli maximum informací, ale zároveň ji do ničeho nenutili a nechávali konečnou volbu na ní.

Stresující rozhodování pak významně posunula informace, že pokud bude na výsledky čekat, nebude už interrupce možná. „To byl obrovský strašák, vůbec jsem si to nedovedla představit, že něco takového zažiju u prvního dítěte,“ říká. Na výsledky se tedy rozhodla nečekat a zákrok postoupila, což byl nepříjemný zážitek, který se jí dlouho nedařilo vytěsnit z paměti. Hned první otázka během přípravy Barboru zastihla nepřipravenou – lékařka se jí zeptala, jestli bude chtít plod pohřbít. „Vůbec jsem to nečekala, netušila jsem, že se mě na něco takového budou ptát,“ říká s tím, že lékařka se jí pak omluvila s vysvětlením, že ji dotaz ukládá zákon.

V paměti jí uvízla i doba před operací, kdy desítky minut čekala na lehátku před operačním sálem a klepala se zimou a nervozitou, nebo fakt, že se jí na sále nikdo nepředstavil a neřekl jí, co bude následovat. Po operaci neměla vážnější fyzické potíže, s psychikou to bylo náročnější: pronásledovaly ji otázky, jestli tuhle situaci nezavinila sama a zda s manželem nemají vrozené predispozice. Další těhotenství, z něhož se narodil zdravý chlapec, prožívala velmi emocionálně. Rozhodnutí, které učinili společně s manželem, ovšem považovala – a stále považuje - za správné. „Snadné to nebylo, ale rozhodla jsem se správně,“ věří.

Barboře vzpomínku na interrupci oživila situace v Polsku, kde tamní Ústavní soud loni na podzim de facto zcela postavil umělé přerušení těhotenství mimo zákon. A po tomto rozhodnutí a následné debatě, zda je v souladu s tuzemskými zákony, aby polské ženy jezdily na interrupce do Česka, téma umělého přerušení těhotenství, které tu roky téměř nikdo neřešil, obživlo i na tuzemské politické scéně. Právě minulý čtvrtek se v Senátu začala projednávat novela zákona o interrupcích, která chce pravidla pro Polky vyjasnit. Zároveň s tím se ale vynořily obavy, že otevření zákona je riskantní, protože by mohlo přinést tlak na zpřísnění pravidel i pro Češky. S oživením politické debaty je tak na místě připomenout, jak se česká společnost na potraty dívá a co s nim ženy vede.

Raději neotvírat?

Senátní návrh upravující potraty pro cizinky v ČR pochází z dílny klubu SEN 21 a Pirátů, k nimž se jako další předkladatel přidal člen zdravotnického výboru Ondřej Šimetka z klubu ODS a TOP09. „Je důležité, aby se tato otázka vyjasnila,“ vysvětluje Lukáš Kostínek, právní poradce klubu a autor novely. (O právním sporu podrobněji v textu Česká teta jde na pomoc polským ženám).

Návrh jednak napravuje absurdní detaily způsobené stářím normy: v aktuálně platném zákoně schváleném v roce  1986 je stále řeč o „České socialistické republice“, přičemž nejde o chybu, protože otázka byla v kompetenci jednotlivých republik tehdejší federace, případně o požadavku, aby se lidé prokazovali průkazy vystavenými Sborem národní bezpečnosti. Obsahově by však mělo jít o jednoduché vyškrtnutí paragrafu zakazujícího interrupce cizinkám, které se zdržují na českém území přechodně, a to jak ze zemí EU, tak ženám z mimounijních států. „Pravidla interrupcí pro Češky zůstanou stejná,“ ujišťuje Kostínek.

Jenže experti zabývající se reprodukčními právy žen podotýkají, že by to po průchodu zákona legislativním procesem nemuselo platit. „Jakmile se zákon otevře, tak se na něj zaměří konzervativní zájmové skupiny prosazující zpřísnění potratů a reálně hrozí, že skrze pozměňovací návrhy se přístup k potratům omezí,“ říká právnička Aneta Bernardová, která působí ve spolku MedLaw specializujícím se na medicínské právo.

Nemuselo by jít o přímý zákaz nebo omezení interrupcí, ale spíše úpravu okolností zákroku, které v praxi ztěžují možnost interrupci podstoupit a které se v posledních letech zavádějí ve Spojených státech nebo na Slovensku. Jde kupříkladu o povinnost konzultovat při žádosti o interrupci ze zdravotních důvodů věc s vícero lékaři nebo o prodloužení povinné čekací doby mezi žádostí a zákrokem samotným.

Na Slovensku je aktuálně ve hře řada návrhů, přičemž některé neprošly (povinnost žen poslouchat před interrupcí tlukot srdce plodu) a jiné ano – ministr zdravotnictví uspěl s návrhem, že ženám nad čtyřicet let už zákrok nebudou od letošního března proplácet zdravotní pojišťovny.

Tyto obavy se po prvním čtením v horní komoře nepotvrdily, bylo nicméně zjevné, že zákon nebude mít snadnou cestu. Předsedkyně senátorského klubu KDU-ČSL a nezávislí Šárka Jelínková jménem klubu zákon nejprve navrhla vyřadit ze schůze - a když neuspěla, navrhla jej zamítnout. Argumentovala přetížením tuzemského zdravotnictví, které aktuálně řeší pandemii. „Jde o rozšíření nebo zlegalizování toho okruhu cizinek, který by využíval naše zdravotnictví,“ řekla. „To není v této době zákon, kterým bychom se chtěli zabývat.“

Senátor Václav Láska za předkladatele namítl, že zákon nezačne platit dřív než v polovině příštího roku, kdy bychom snad měli mít pandemii za sebou. Zákon pod stůl nakonec nespadl a posunul se v legislativním procesu do zdravotnického výboru, pro úplné odmítnutí nicméně hlasovali kromě lidovců také někteří senátoři ODS a více než třetina hlasujících senátorů se zdržela.

Dobře nastavené

Podobný zákon plánovali předložit také Piráti v dolní komoře, nakonec od záměru ustoupili: jednak proto, že by se to nejspíš do voleb nestihlo, ale také proto, že zákon by obtížně hledal podporu. „Dospěli jsme k závěru, že v současném složení sněmovny by neměl šanci projít,“ říká pirátský poslanec František Kopřiva. „Sněmovna je totiž poměrně dost konzervativní.“

Jak se poslanci postaví k senátnímu návrhu zatím není jasné. Respekt oslovil vedení a část členů výboru pro zdravotnictví, nicméně řada z nich se odmítla vyjádřit s tím, že se s novelou zatím neseznámili. „Návrh neznám, nemohu se vyjádřit,“ říká kupříkladu místopředseda zdravotnického výboru Jiří Běhounek (ČSSD).

Lidovci signalizují, že stejně jako v Senátu budou proti. „Zákon je teprve v rané fázi projednávání v Senátu a není vůbec jasné, zda zákon Senátem projde, spíše předpokládám, že nikoliv,“ říká další místopředseda výboru, lidovec Vít Kankovský. „Za sebe ale záměr tohoto zákona nepodporuji.“

Naopak Kromě Pirátů se na novelu chystají kývnout někteří další poslanci. „Novela je velmi smysluplná a určitě ji podpořím,“ říká třeba Miloslav Janulík (ANO), rovněž místopředseda výboru zabývajícím se zdravotnictvím. Stejně tak šéfka TOP09 Markéta Pekarová Adamová.

Poslanci a poslankyně se nechtějí pouštět do úvah, zda by případně podpořili zpřísnění potratové politiky pro Češky, byť i tady s několika výjimkami. „Máme to nastavené dobře a kvalitně tak, aby vždy rozhodovala žena, ať už ze zdravotních nebo jiných důvodů, a to by se měnit nemělo,“ říká komunistická poslankyně Hana Aulická Jírovcová. „Pro naše občanky není třeba nic měnit,“ dodává také poslanec ANO a profesí gynekolog Janulík.

Výhradně na ženě

O tom, že rozhodnout o interrupci má právo pouze žena sama, je dlouhodobě většinově přesvědčená také česká společnost. Podpora interrupce coby svobodné volby žen se setrvale drží na vysokých hodnotách a od devadesátých let ještě mírně narostla: v datech Centra pro výzkum veřejného mínění z 60 procent v roce 1990 na 68 procent předloni.

Politická scéna ovšem tyto nálady ne vždy odrážela, přičemž specificky spor o to, zda umožnit interrupce cizinkám, trvá de facto od sedmdesátých let. Jak píše socioložka Radka Dudová v knize Interrupce v České republice: zápas o ženská těla, do tehdejšího Československa cestovaly na potraty ženy ze sousedního Rakouska a vznikla poptávka po přísnějších pravidlech pro cizinky.

Po listopadu se několikrát tato otázka otevřela. Hned první pokus upravit předlistopadovou potratovou legislativu shodil v roce 1993 ze stolu tehdejší premiér Václav Klaus, zřejmě po dohodě s tehdejšími koaličními partnery z KDU-ČSL. Novela obsahovala mix liberalizačních i zpřísňujících opatření včetně odstranění legislativních překážek pro cizinky.

Znovu na ně přišla řeč v roce 2008 při projednávání zákona o specifických zdravotních službách, který navrhoval i liberálnější pravidla pro Češky (dívky ve věku 16 až 18 by nemusely mít souhlas rodičů). Zákon nakonec do schvalovacího procesu po pádu Topolánkovy vlády na jaře 2009 nedoputoval, v debatě projevili námitky opět zejména lidovci. „Hlavním argumentem pro odmítnutí návrhu byla možná potratová turistika polských žen do České republiky,“ připomíná Dudová v knize.

Do politické debaty pak opakovaně vstupovaly konzervativní organizace typu Hnutí pro život nebo Aliance pro rodinu, které požadují zpřísnění potratové politiky pro Češky i cizinky. Prvně jmenovaná organizace v roce 2001 prosadila změnu pohřebního zákona tak, aby byl plod po interrupci považován za lidské ostatky a musel být pohřben. Následně se ukázalo, že většina poslanců si ustanovení při schvalování nevšimla, a zákon byl rychle novelizován.

Dnes Hnutí pro život podporuje rozhodnutí polského soudu, přičemž podobnou změnu zákonů by jeho představitelé uvítali i v Česku. „Kdyby tady byla na to připravená politická garnitura a společnost a chtěla to, budu velmi šťastná,“ řekla mluvčí organizace Zdeňka Rybová loni na podzim v diskusním pořadu Partie televize Prima - a interrupce z důvodů vývojové vady plodu nazvala „vybíjením postižených dětí“.

Aktuální senátní návrh organizace odmítá jako „uzákonění potratové turistiky“ a volá po tom, aby byl zákon „systémově novelizován“. Jak přesně by se měl zákon podle organizace změnit, ovšem mluvčí Rybová nesděluje. „To jste mě trochu zaskočila, zatím jsme to úplně do detailů nepromýšleli,“ říká. Více by se měla podle ní v legislativě zohledňovat role otce dítěte, lépe ošetřit informovanost žen o zákroku a jeho následcích i celková rodinná politika tak, aby na interrupce nechodily matky dvou dětí, které si třetí nemohou dovolit.

Jak konkrétně by se to mělo promítnout do zákona o umělém přerušení těhotenství? Třeba uzákonění povinného souhlasu otce dítěte? Konkrétně to Hnutí pro život podle Rybové promyšlené nemá, protože na to prý beztak není politická vůle. „Neumím si představit, že bychom dnes našli politiky, kteří by byli schopni to do legislativy vnést,“ říká. „Stejně tak pro celkové zpřísnění potratů dnes není klima.“ Na minulou sobotu Hnutí pro život svolalo na pražské Staroměstské náměstí setkání a mši za nenarozené děti. S diskutovaným zákonem ale akce nemá podle Rybové souvislost.

Třetí dítě

Pozornost se však každopádně znovu vrací k tématu, které bylo léta stranou zejména proto, že počet interrupcí v Česku setrvale a výrazně klesá. Zatímco rok po vzniku samostatného Česka statistici zaznamenali 53 674 interrupcí, v roce 2016 jich bylo provedeno 20 406 a podle předběžných dat za loňský rok zveřejněných Českým statistickým úřadem koncem března pak 16 840.

Téměř 70 procent interrupcí připadá na tzv. miniinterrupce, tedy do osmého týdne těhotenství. Všeobecně přijímané vysvětlení dává snižující se čísla do souvislosti s masivním rozšířením antikoncepce či informovaností veřejnosti. Počet zákroků klesá, přestože zmiňovaný, stále platný zákon z roku 1986 nastavuje mantinely velmi široce: interrupce je možná na žádost ženy do 12. týdne, ze zdravotních důvodu do 24. týdne, při ohrožení života matky kdykoliv.

Bližší pohled na data i konkrétní příběhy žen pak ukazují, že úplně neplatí občas slýchaná lidová představa, že interrupce podstupují zejména mladé, bezdětné (v podtextu „lehkomyslné“) ženy. Více než pětina žen jde na potrat ze zdravotních důvodů. Další pak neřeší zdravotní komplikace, ale jiné okolnosti: třeba fakt, že už děti mají a další si nemohou z nejrůznějších důvodů dovolit. A nemusí to být nutně jen ekonomické důvody, byť není náhoda, že nejvíce umělých přerušení těhotenství na tisíc žen fertilního věku (15 – 49 let) připadá na nejchudší kraje - Ústecký a Karlovarský. Nejčastěji na potrat chodí třicátnice (věk dále roste) a matky dvou dětí, které tvoří víc než třetinu všech žadatelek.

Šestatřicetileté projektové manažerce Kateřině (jméno bylo změněno) se v roce 2015 narodil syn a necelé dva roky poté druhý chlapec. Zatímco první je „od přírody kliďas“, druhý je velmi živý a emocionální. Když byl mladšímu synkovi necelý rok, zjistila Kateřina, že čeká další dítě – a po důkladné úvaze a poradě s manželem se rozhodla jít na potrat. „Další dítě by znamenalo méně času na staršího syna, méně času na mladšího syna, méně času na manžela a prakticky nula času na sebe,“ říká a dodává, že si sice čas od času na „miminko, které nikdy neměla“ vzpomene, ale zároveň je dlouhodobě a pevně přesvědčená, že to bylo správné rozhodnutí.

Zatímco Barbora citovaná v úvodu šla na interrupci ze zdravotních důvodů a u okolí se setkala s pochopením, Kateřina měla pevnou podporu manžela, ale jinak se o interrupci dalším lidem ostýchala říci. „Řekla jsem to jen několika nejbližším kamarádkám a překvapila mě jejich reakce. Sice mě podpořily, ale zjevně je to šokovalo,“ říká. „Po téhle zkušenosti jsem o tom raději už nemluvila.“ Podobně jako u přirozených potratů tak o zkušenosti s interrupcí příliš mnoho žen nemluví. Řada z nich právě z obav o reakce okolí, případně nechtějí zraňovat příbuzné či kamarádky, které po dětech touží, ale nedaří se jim otěhotnět.

Předmětem hovoru prodělaná interrupce není ani u některých párů. Ivan (jméno bylo změněno) žil se svojí současnou manželkou jen pár měsíců a ještě zdaleka nebyli ve fázi plánování rodiny, když zjistili, že otěhotněla. Ivan nechal konečné rozhodnutí na partnerce, která se rozhodla pro interrupci. „Brala to tak, že jsme spolu velmi krátce a až tak dobře se ještě neznáme, abychom mohli mít takto brzy dítě,“ říká. „Já jsem byl připravený na obě varianty.“ Po zákroku spolu uzavřeli dohodu, že se k němu nebudou nikdy v budoucnu vracet, a jako manželé v deset let trvajícím vztahu se dvěma zdravým dětmi ji stále dodržují.

Tato zkušenost otevírá další důležité téma, které s potraty souvisí - jak do celého rozhodovacího procesu vstupují muži-otcové. Jakkoliv Ivan říká, že všechno vlastně dopadlo dobře a není si jist, jestli by se v tehdejších osmadvaceti letech dokázal o dítě postarat tak jako dnes, hlodá v něm představa alternativního vývoje událostí. „Kdybych v té situaci byl znova, asi bych víc tlačil na to, abychom si to dítě nechali,“ říká. „Určitě bych ji nenutil - rozhodnutí musí ve finále udělat ona, ale je dobré myslet na to, že to dítě má také otce.“

Promýšlení „alternativního vývoje“ se nevyhýbá ani ženám, které se pro interrupci rozhodly – včetně těch, které rozhodnutí považují za správné. Osmačtyřicetileté Simoně bylo devatenáct let a byla krátce po maturitě, když na počátku devadesátých let otěhotněla se svým tehdejším, výrazně starším partnerem. Přestože se nejprve dohodli, že si dítě nechají, po důkladném rozhovoru s rodiči začala situaci pečlivěji promýšlet a zvažovat jiná řešení.

To pro ni nejprve znamenalo traumatizující zážitek z archaického oddělení motolské nemocnice, kde byla zima a běhaly tam myši. „Byl to naprosto příšerný zážitek,“ vzpomíná na interrupci. „Když jsem se probrala z narkózy, tak jsem měla hodiny ohromné bolesti.“ Po fyzické bolesti přišla bolest emocionální s výčitkami svědomí: „Říkala jsem si, že jsem si měla dát větší pozor, abych se do takové situace nedostala.“

I po sedmadvaceti letech, které od té doby uplynuly, se věc čas od času vynoří: třeba myšlenkami na to, jak by dnes dítě – matka dvou dospělých dcer si představuje, že to byl kluk - vypadalo a jaké by bylo. „Nejsem tím nijak posedlá, ale občas mě to napadne,“ říká. „Zároveň vím, že můj život by vypadal úplně jinak, kdybych se tehdy jinak rozhodla.“ S dcerami o své zkušenosti velmi otevřeně mluvila, aby se nedostaly do stejné situace. „Žena by měla mít možnost a právo se takto rozhodnout, ale zároveň by měla vědět, co jí čeká a jak jí to případně může ovlivnit.“