Přirozený potrat potká mnoho párů. Ale mluvit o něm je stále velmi obtížné

Kateřina si v posledních měsících často vzpomene na Mirandu ze Sexu ve městě. S postavou kultovního amerického televizního seriálu ji pojí stejná profese – obě jsou právničky – a povahové vlastnosti, zejména jistá střízlivost v pohledu na život. A také jedna specifická zkušenost. Kateřina je právě v devátém měsíci těhotenství, a přestože je miminko plánované a nesmírně se na něj těší, má trochu potíž s všeobecným nadšením, které její gravidita vzbuzuje u okolí. Podobně jako seriálová Miranda, která v jednom díle čtvrté řady nesnáší úplně dobře emocionálně vypjaté reakce na vlastní těhotenství (a v jedné scéně dokonce nadšení předstírá, aby nebyla za divnou). „Občas to fejkuju jako Miranda,“ zasměje se čtyřiatřicetiletá právnička zaměstnaná na jednom z ministerstev. „Je to náročné období, pere se ve mně strašně moc emocí naráz.“

Seriálové Mirandě scenáristé nadělili těhotenskou střízlivost jako součást charakteru, u Kateřiny je to opatrnost – a vějíř emocí – způsobená bolestnou zkušeností. V minulosti totiž potratila, a to hned dvakrát během pouhého jednoho roku. Jednou o dítě přišla v osmém týdnu těhotenství, navíc krátce poté, co jí zemřel otec a jejímu partnerovi sestra. Podruhé pak v desátém týdnu těhotenství. „Trochu se bojím prožívat tu radost. Děsí mě představa, že by se mělo zase něco stát,“ říká. „Ale pomáhá mi vědomí, že znám řadu žen, které potratily, a pak porodily zdravé děti. Že se to prostě občas stává.“

Někdy se zdá, že v dnešní společnosti už nejsou téměř žádná tabu. Jenže některé obzvlášť bolestivé zážitky stále tabuizovány jsou, a to natolik, že o nich lidé často nemluví ani se svým nejbližším okolím. Ztráta dítěte mezi ně patří, a je lhostejné, o jak starém dítěti mluvíme. Zkušenost se spontánním potratem má dnes obrovské množství žen – podle odhadů takto končí každé čtvrté těhotenství. „Samovolný“ či „přirozený“ potrat během prvních tří měsíců gravidity, kdy k němu dochází nejčastěji, ženy někdy neregistrují, protože často ani nevědí, že jsou těhotné.

Když jej však zaznamenají a zažijí, zanechá to na psychice mnoha z nich vážné následky, ovlivní perspektivu dalších těhotenství a otřese partnerským vztahem, protože ztrátu dítěte prožívají intenzivně i muži. Jak vážné tyto následky jsou, závisí na mnoha okolnostech, vedle osobnostního nastavení a celkové životní situace pak často rovněž na přístupu lékařů. Skutečnost, že se o této „skryté tragédii moc nemluví, pak proces uzdravování dále komplikuje.

Neplakat v tichosti

Novinářka Marie Bordier aktuálně dělí svůj čas mezi psaní článků a knih – v roce 2017 jí vyšla kniha rozhovorů s předními českými lékaři – a péči o dva malé syny. Čtyřicetiletá žena byla ovšem těhotná celkem čtyřikrát. „Není to žádná hanba, nic, co by si měla žena v tichosti v koutku oplakat – a neobtěžovat okolí smutkem,“ říká. „Je to přirozená součást života a vyrovnat se s takovou ztrátou lze především, když se dá sdílet – a časem přijmout.“

Poprvé otěhotněla nečekaně ve třiceti, na počátku vztahu s tehdejším partnerem. „Byl to šok pro oba, ale miminko jsme okamžitě akceptovali, tedy hlavně já,“ vzpomíná. V osmém týdnu těhotenství ovšem začala krvácet, noční návštěva gynekologické pohotovosti nejprve dopadla dobře, kontrola po týdnu ovšem ukázala, že plodu nebuší srdce. Šok z informace znásobilo to, na co si stěžuje řada žen, které potratily: necitlivé chování lékaře a okolnosti operačního zákroku, tzv. kyretáže, při níž se z dělohy odstraňuje odumřelý plod a okolní tkáň.

„Nebyl to příjemný zážitek,“ říká Marie. „Na úvod mě sestra pokárala, že jsem si nekoupila kompresní punčochy, potom mě odvedli na sál, kde byla na podlaze krev…“ První informace, kterou se po probuzení z celkové narkózy dozvěděla, byla, že se celý zákrok zkomplikoval a že hodně krvácela, což ji ještě více zneklidnilo: „Fyzicky jsem se dala do kupy během pár týdnů, psychicky to trvalo déle.“