Máme super věci, ale ty je teď rozhodně nepotřebuješ  

Poušť Atacama v Chile je nejsušším místem na světě a oblíbeným cílem turistů. Při pozorném pohledu na mapu si lze všimnout, že poblíž města Alto Hospicio je mezi pískovými vrcholky cosi rozeseto. Kdyby měla šedá zrnka pravidelnější tvar, mohlo by jít o zástavbu. Ve skutečnosti se ale jedná o horu vyhozeného textilu. Některé oblečení je použité, jiné je úplně nové a nikdy se nedostalo k zákazníkovi. Ročně do Chile zamíří asi 60 tisíc tun nechtěného textilu, převážně z Evropy a Severní Ameriky. Část z něj se přeprodá, ale dvě třetiny skončí právě na této nelegální pouštní skládce.

Atacama se spolu s pobřežím africké Ghany stala symbolem chronického problému současného oděvního průmyslu i našeho vztahu k oblečení. Značky vyrábějící fast fashion neboli rychlou módu produkují stále více kolekcí za neodolatelně nízkou cenu a v čím dál horší kvalitě. Odvětví, které se začalo do dnešní podoby formovat v sedmdesátých letech minulého století, kdysi slibovalo oblečení podle posledních trendů z přehlídkových mol za dostupnou cenu. Ženám v rozvojových zemích, které byly zhusta závislé na příjmu manžela nebo na nejisté sezonní práci v zemědělství, zase lepší život díky stabilní práci v nových továrnách.

Branže se ale postupně proměnila v jeden gigantický problém – módní průmysl je dnes třetím největším globálním znečišťovatelem po fosilním průmyslu a zemědělství. Lidem v rozvojových zemích oděvní fabriky nabízejí spíše než důstojnost vykořisťování a špatné pracovní podmínky. Často ale nemají na výběr a na platu pod úrovní minimální mzdy dané země jsou závislí. V zákaznících na bohatém Západě se díky stále měnícím se trendům a směšným cenám neustále vzbuzuje pocit, že je potřeba dokola aktualizovat svůj šatník. „Statistiky ukazují, že průměrný Evropan nakoupí ročně 15–20 nových kusů oblečení, které ale průměrně oblékne jen 7–10krát. Tento cyklus udržuje nadprodukci v chodu,“ říká zakladatelka neziskového Institutu cirkulární ekonomiky Soňa Klepek Jonášová.

Podle statistik informačního portálu Fashion United značky rychlé módy ročně vyprodukují 100–150 miliard kusů oblečení. Třetina této masy se vůbec neprodá. Asi 10–20 procent se pak nedostane k zákazníkům. Jde o takzvané mrtvé zásoby neboli deadstock, který končí právě v poušti Atacama nebo třeba ve spalovnách (prodej přebytečného oblečení za zlomek ceny, přeprodej na neoficiálních místech, nebo dokonce darování zdarma by jednotlivé značky poškozovalo).