Evropě drnčí budík, tak ho konečně poslechněme

Záchvěvy se ozývaly už dlouho. Na jedné straně byla dlouhodobá snaha některých totalitních zemí o „změnu světového řádu“, explicitně vyhlašovaná Ruskem už přinejmenším od roku 2007, a méně hlasitě, zato s jasnými ekonomickými kroky, prosazovaná Čínou už od přelomu tisíciletí. Na druhé straně většina zemí EU, nonšalantně zahleděna do vlastních velkorysých sociálních přání, přestala vnímat rizika pro samu svoji bezpečnost a zachování životního stylu a adekvátně přispívat ke své obraně. A projevovala se i dlouho rostoucí únava amerických obyvatel z povinnosti nést neúměrný díl finanční i vojenské odpovědnosti za ochranu životního stylu vyspělého demokratického Západu, když Evropané na to kvůli posilování systému sociálního státu neměli peníze. Prvním otřesem světového řádu platného po druhé světové válce byla ruská agrese proti Gruzii, kterou svět ještě převážně ignoroval. Ruská anexe Krymu a okupace východní Ukrajiny byla otřesem větším, ale Západ se ji znovu pokusil vysedět.

Pandemie covidu-19 pak plasticky odhalila všechny hlavní formy zranitelnosti vyspělého demokratického světa. S agresí Ruska proti Ukrajině už pak přišlo pravé zemětřesení. Stále byla šance udržet stávající světový řád, ale vyspělý demokratický svět se včas nevzpamatoval a nepochopil, že pomoc Ukrajině vytlačit Rusko do jeho legitimních hranic je TEN boj o zachování světového řádu, že už se hraje o životní hodnoty a styl, na které jsme zvyklí. Nepodařilo se. K rychlé mobilizaci Západu nedošlo, a to posílilo ambice dalších nedemokratických zemí, aby – zatím především formou hybridní války a „proxy“ války, „války na neutrálním hracím poli“ – napadaly základní body zranitelnosti Západu.

A pak přišlo nikým nečekané. Základy světového řádu začala účinně napadat i nejsilnější světová demokracie. Země, od níž jsme se o pojistkách demokracie a pojistkách fungování trhu léta učili a jejíž ekonomika z toho řádu těžila, protože ekonomika je více než většina jiných založena na fungujícím finančním trhu vyžadujícím vycizelovaná pravidla. Zcela demokratickým procesem, jemuž sotva lze cokoli vytknout, vynesla do čela vládu, která dnes slovně hrozí zbořením mezinárodního bezpečnostního řádu a nejen slovně už nenapravitelně boří základy mezinárodního obchodu, jak jsme jej znali. Dopady v první řadě nese její vlastní ekonomika, vlastní voliči. Lidé v několika týdnech ztratili dvouciferná procenta úspor, obávají se nové vlny inflace, investoři přesouvají peníze za hranice a pravděpodobnost recese v zemi, která do února rostla tempem, jaké jí Evropa tiše záviděla, je podle kvalifikovaných odhadů nadpoloviční. Analytici se obávají i rizika cesty americké ekonomiky mezi mnohem chudší ekonomiky, než je nyní. I novodobá historie takové příklady dobře zná. 

Je velká naděje, že finanční systém, založený na stovkách léty vycizelovaných pravidel, ukáže americké vládě signál, že toto není cesta k udržení prosperity. Stále je také naděje, že pojistky v americkém systému demokratických institucí i přes jejich částečnou demontáž zafungují jako už tolikrát.