Už dávno nejde jen o Tchaj-wan. USA a Čína začínají soupeřit o pacifické ostrovy

Nejen na východě Evropy se v posledních měsících pohybují tektonické desky velké geopolitiky. Do pohybu se daly také události v Pacifiku, ačkoliv na první pohled nenápadněji. Zatímco na Ukrajině se vede brutální pozemní válka, která rozhodne o budoucím postavení a vlivu Ruska na světové scéně, v Asii roste napětí kvůli snaze Číny prohloubit vojenský vliv napříč Tichým oceánem. Na obrovské ploše, která představuje téměř třetinu povrchu země, leží desítky tisíc ostrovů. Nejvíc pozornosti tradičně míří k Tchaj-wanu – ale v poslední době nabírá na intenzitě snaha Pekingu o získání vlivu i na dalších z celkem třiceti tisíc ostrovů. A nevadí, že často jde o neobyvatelné kusy skály.

Příliš pozdě

Navzdory energii, kterou USA vynakládají na řešení války na Ukrajině, dává si Bidenův kabinet záležet, aby signalizoval, že Asie dál zůstává americkou prioritou. Sám americký prezident k tomu notně přispěl, když na konci května na zahraniční cestě v Japonsku na dotaz, zda by USA bránily Tchaj-wan vojensky, pokud by se ho Čína chtěla zmocnit, odpověděl, že ano. Vzhledem k tomu, že USA dlouhodobě zastávají politiku, že neříkají, zda by Tchaj-wanu přišly na pomoc, vzbudil Bidenův výrok patřičný rozruch.

Nešlo o první vyjádření amerického prezidenta v tomto duchu - „jednou je to přeřek, potřetí už politika,“ glosovala například situaci novinářka magazínu The Economist Charlotte Howard. Bílý dům nicméně několika prohlášeními význam Bidenova výroku umenšoval. Jak by se USA zachovaly v situaci čínského útoku na Tchaj-wan, tak nadále zůstává hádankou - což je ostatně i cíl oficiální americké politiky s eufemistickým názvem „strategická nejednoznačnost“.

Spekulace o skutečném významu Bidenových slov trochu zastínily fakt, že americká diplomacie v posledních týdnech do Asie vysílá jednou výpravu za druhou - a zdaleka nejde pouze o Tchaj-wan. Na Bidenovu cestu do Japonska a Koreji například navázal minulý týden ministr obrany Loyd Austin návštěvou Filipín, Singapuru a Thajska. Aktivní jsou i američtí spojenci v regionu, například nová australská ministryně zahraničí Penny Wong zamířila hned čtvrtý den v úřadu na Fiji, aby tam oznámila začátek „nové éry“ australské diplomacie v Pacifiku.

Pozadu nezůstává ani Čína. Vlnu nervozity a frenetické diplomatické aktivity ve Washingtonu ostatně nastartoval začátkem května uniklý draft dohody o bezpečnostní spolupráci mezi Čínou a Šalamounovými ostrovy, podle kterého Peking smí na ostrovy například vyslat ozbrojené složky. Jak připomínají experti v podcastu Deep Dish z amerického think-tanku Chicago Council, dohoda vyvolala poplach, protože jde o první případ, kdy se aktivity čínské diplomacie netýkají pouze ekonomické spolupráce, ale míří o krok výš, ke spolupráci vojenské. „Je jasné, že Číně už nejde pouze o ekonomiku,“ uvedla k tomu Bonnie Glaser, šéfka asijského programu German Marshall Fund.

Jedním z důvodů, proč právě dohoda mezi Čínou a Šalamounovými ostrovy vybudila takové pozdvižení, je jejich poloha. Ostrovy se totiž nacházejí zhruba čtyři tisíce kilometrů od Číny, ale „pouze“ tisíc kilometrů od Austrálie, která tak cítí největší ohrožení z možné vojenské přítomností Pekingu v jižním Pacifiku. Země má navíc s Čínou dlouhodobě velmi napjaté vztahy, odrazem čehož je i plán z loňského roku na zakoupení ponorek s jaderným pohonem od USA.

Šalomounovy ostrovy jsou přitom pouze tím nejviditelnější příkladem čínských snah o posilování vlivu v Pacifiku - a západních reakcí tyto ambice zbrzdit. Jen pár týdnů po ohlášení bezpečnostní dohody vyrazil čínský ministr zahraničí Wang I na ambiciózní tour po deseti pacifických ostrovních státech, s kterými Čína plánovala uzavřít multilaterální dohodu o vzájemné spolupráci v oblastech, jako je například námořní či kybernetická bezpečnost a námořní právo. Jedním ze států, který se proti dohodě postavil, bylo zmíněné Fiji - kam ve stejnou dobu odcestovala zmíněná ministryně Wong.

Její projev, v kterém mluvila například o tom, že Austrálie „zanedbala obavy ostrovních států z následků klimatické změny“ a slibovala větší humanitární a rozvojovou pomoc, ukázal, že Austrálie si je vědoma toho, že tváří tvář čínské konkurenci musí jednotlivým zemím nabídnout něco hmatatelného. Jak ale připomíná server Foreign Policy, panují obavy, že západní peníze a asistence „přijdou příliš pozdě a bude jich málo“. Většina pacifických zemí navíc nebude chtít omezit vztahy s Čínou, která je klíčovým ekonomickým hráčem v regionu, konstatuje již citovaná Bonnie Glaser.

Známý obrat do Asie

Experti na pacifickou bezpečnost se neshodnou, zda je dohoda se Šalamounovými ostrovy pouze začátkem vážně míněných čínských snah o rozšiřování vojenského vlivu, nebo úspěšnou akcí v pokročilém stádiu. Víc shody panuje na tom, že čínské úspěchy jsou i odrazem nedůsledné americké strategie v regionu. „Pro mnoho pozorovatelů je dnes jižní Pacifik skvělým příkladem toho, jak vypadá americký úpadek. I když se USA začínají snažit, pořád jsou dost pozadu a pletou si řečnické projevy s reálným vlivem,“ psal nemilosrdně deník New York Times ve své analýze.

Ne že by Spojené státy o asijské strategii málo mluvily. S trochou nadsázky by šlo naopak říci, že jen máloco má v americké zahraniční politice takovou tradici jako opakovaná prohlášení o „obratu do Asie“. Pocit, že ze dvou oceánů, se kterými USA sousedí, bude Pacifik ten důležitější, začal zesilovat již v administrativě Billa Clintona. A byla to jeho žena Hillary Clinton, která v roce 2011 z pozice Obamovy ministryně zahraničí v eseji Americké pacifické století vysvětlovala, proč by Asie a Pacifik měly hrát v americké zahraniční politice klíčovou roli. „Žije tam skoro polovina světové populace. Nachází se tam mnoho motorů světové ekonomiky, stejně jako ti největší znečišťovatelé ovzduší. Je to domov některých klíčových spojenců a důležitých rostoucích mocností jako Čína, Indie nebo Indonésie,“ psala tehdy.

Deset let poté je jasné, že hlavní výzvou zůstává Čína. Ale jak připomíná ve svém podcastu Checks and Balance věnovaném americké politice The Economist, „výzva kterou představuje Čína, je stejně tak jako klimatická změna pořád tak trochu na horizontu - a vždy se najdou akutnější problémy, kterým se je potřeba věnovat“. Aktuální ukrajinská krize budiž příkladem.

A zatímco Čína z podstaty věci bude v pacifickém regionu vždycky přítomná, protože jde o její bezprostřední sousedství, v případě Spojených států bude záležet na tom, zda si stanoví Pacifik jako prioritu. „USA dlouho myslely, že mohou se svojí politikou vůči Pacifiku zacházet jako s videohrou. Když zrovna nechtějí pokračovat, hru stopnou, a vrátí se k ní, až se jim to hodí,“ připomíná The Economist slova bývalého singapurského premiéra Lu Kuang-jaa.

Čtyři roky prezidentování Donalda Trumpa pak podle pozorovatelů ještě utvrdily asijské země v pocitu, že není jasné, nakolik se lze spolehnout na sliby USA, že spojence v Asii nenechají napospas Číně. Jedním z nejsilnějších dědictví jeho politiky dodnes zůstává diskreditace obchodních smluv o otevření amerického trhu pro ostatní země - tedy strategie, která nyní USA při snaze konkurovat vlivu Číny v repertoáru chybí.

Trumpovy argumenty, že podobné volnotržní dohody „dřou americké dělníky z kůže“, se natolik uchytily, že Joe Biden v ekonomice doposud na Trumpa víceméně navazuje. Je tak otázkou, zda se USA podaří přijít se strategií, která nebude stát pouze na vojenské síle a bude pro asijské země natolik uvěřitelná, že přestanou přemýšlet o tom, zda Amerika velmocenskou hru opět na chvíli „zapauzuje“.