Děsí mě, kolika lidem okolo mě není dobře

Národní ústav pro duševní zdraví a akademický institut CERGE-EI zveřejnily před nedávnem svoje analýzy o propadu psychické kondice lidí v souvislosti s pandemií. Podle těchto dat se ztrojnásobily duševní potíže Čechů jako stavy úzkosti a návaly paniky - a do středně těžké deprese, kdy už by potřebovali odbornou pomoc, upadl další milion lidí. Respekt chtěl znát příběhy, které se skrývají za čísly a oslovil proto čtenáře prostřednictvím sociálních sítí. Za jediný večer se jich přihlásilo se svým svědectvím několik desítek a další přibývali. Tady přinášíme výpovědi několika z nich.

Petra B., 37 let, Liberecko: Jsem od začátku druhého lockdownu doma s dětmi. Na mém a manželově počítači probíhá online výuka našich dětí, třeťáka a páťáka. Jejich doučování nějak zvládám, ale celý ten čas mi ubírá strašně energie. Jakmile klukům skončí škola, měla bych se věnovat práci, zároveň musím jít s nimi ven, takže nestíhám domácnost. Musím sledovat vládní opatření, ale připadají mi nelogická, nedávají mi smysl. Chce se po mně, abych se adaptovala, ale vlastně nevím na co, protože se to pořád mění. Jako introvertovi je mi dobře s určitými lidmi a s těmi se teď nemůžu vidět. Jsem v izolaci, ale zároveň nikdy nejsem sama. Nedokážu se na nic soustředit, do ničeho produktivního se mi nechce. Jsem ve fázi, kdy bych měla vyhledat odbornou pomoc, ale nechce se mi ani do toho, protože nemám energii vůbec na nic. Na jaře jsem to ještě zvládala, vzala jsem to jako výzvu a říkala si, že to brzy skončí. Teď mám pocit, že je všechno marné. Nevidím světlo na konci tunelu.

Jaroslav V., 57 let, Olomouc:  Se synem máme firmu na přenos sportovních utkání a už první vlna nám dala zabrat. Všechno padlo, dostali jsme se do fáze, že jsme neměli peníze vůbec na nic. Teď, zrovna když jsme se trochu otřepali a začali znovu nabírat zaměstnance, přišel druhý lockdown. Asi budeme muset poslat firmu do insolvence. Já žádný jiný příjem nemám a vydal jsem se z peněz, protože jsme museli investovat do nového studia. Ale může mi aspoň trochu pomoct syn. Víc mě ale trápí, že to odnesou lidi, kteří jsou na naší firmě závislí. My jsme sami, já bez manželky, syn ještě nemá rodinu - ale řada našich lidí rodiny má. Už během první vlny mě to sejmulo a musel jsem zajít za psycholožkou. Teď už k ní docházím zase a pomáhá mi to. Ale nevím, jak dlouho to takhle půjde.

Adéla V., 20 let, Brno: “Od gymplu trpím depresivně-úzkostnou poruchou a druhá vlna pandemie moje onemocnění výrazně zhoršila. Na začátku října jsem se dostala do stavu, kdy jsem nebyla schopná samostatně fungovat. Měla jsem tři panické ataky během jediného večera, musela jsem vyhledat psychiatrickou pohotovost. Myslím, že mě porazila nejistota, co bude dál. Říkala jsem si, takhle to teď bude celý rok? Všechno, co jsem doteď dělala, nebudu smět dělat? Budu už jenom na online výuce? Já jsem v prváku na Masarykově univerzitě a s ostatními jsem se ani nestihla vidět, zavření přišlo dřív než začátek školy. Neznám svoje učitele, neznám svoje spolužáky, jména a tváře na počítači mi nic neříkají. Teď už je mi líp, po nových lécích a po několika krizových terapiích, ale děsí mě, kolika lidem okolo mě není dobře. A přitom se zdráhají o tom mluvit.

Lenka P., 41 let, Jihomoravský kraj: Pracuju jako pečovatelka v domově pro seniory a onemocněla jsem covidem. Ačkoliv jsme dodržovali přísná hygienická opatření, virus jsem si velmi pravděpodobně přinesla z práce - později se u nás všichni testovali a výsledek byl pozitivní u řady lidí. Já jsem se poslední roky intenzivně starala o svoje rodiče, bydleli jsme v jednom domku a test později prokázal nákazu u mojí sedmdesátileté matky. Mamince se časem přitížilo, v jedné chvíli začala špatně dýchat a narážela při chůzi do dveří, ale prosila mě, že chce zůstat doma. Nakonec se nechala přesvědčit, záchranka ji odvezla do nemocnice, ale tam během několika hodin zemřela. Soužila jsem se tím, že jsem to byla já, kdo přinesl nákazu domů. Vyčítala jsem si, že moje láska k matce se změnila v její smrt. Byla jsem psychicky na dně a rozhodla jsem se obrátit na krizovou linku pro zdravotníky, která je uvedená v e-roušce. Pomohlo mi to, jen nevím, na jak dlouho. Nad vodou mě drží můj čtyřletý syn.

Petr V., 39 let, Plzeň:  Přes dvacet let jsem byl závislý na heroinu a teď už jsem dva roky čistý. Jsem Pražák, ale záměrně jsem utekl do Plzně, protože Prahu mám příliš spojenou s drogami. Nastoupil jsem v Praze léčbu, letos v únoru ji ukončil,  opustil tamní komunitu a našel si chráněné bydlení v Plzni. V té době přišel první lockdown a já jsem jako bývalý feťák ztratil veškeré záchytné body. V Plzni neznám tamní Sananim, neznám tam bezpečné místo, kam bych mohl přijít, dostat radu, kterou hledám, a být v klidu. Časem jsem si v Plzni našel čajovnu, kde mi je dobře, ta je ale teď kvůli lockdownu zavřená. Po léčbě je člověk bez ničeho - bez rodiny, bez zázemí, často bez peněz - a potřeboval by nejvíc pomoc od okolí, aby se postavil na vlastní nohy. Ty záchytné body jsou ale teď zavřené nebo fungují online, což vždycky nepomůže. Už první vlna mi dala zabrat a nevím, jestli zvládnu i tu druhou.

Irena T., 43 let, Praha: Loni touhle dobou jsem přišla o práci a na zároveň jsem začala mít potíže se štítnou žlázou. Do první vlny jsem pandemie vstupovala nezaměstnaná, nemocná, nadto jsem se ještě těsně před lockdownem rozešla s přítelem. Jaro jsem ještě zvládala, začínalo být hezky, koupila jsem si malou zahrádku v Praze a jezdila tam. Na září říjen jsem si plánovala, že začnu chodit po pohovorech a hledat si práci. To teď ale nejde. Firmy nenabírají, v kreativním byznysu, ve kterém pracuju, se všechno odkládá. Zároveň si nemůžu hledat partnera, protože ho nemám kde potkat. Mohla bych chodit tak akorát se svým endokrinologem. Teď mám na účtu poslední peníze, následkem rozjetých hormonů mi nálada lítá nahoru, dolů - a kamarádi, které jsem vždycky měla vázané na práci, jsou pryč. Začala jsem chodit k psychoterapeutce a dobře se mi s ní mluví. Jsou ale dny, kdy jenom brečím. Samota je hrozná a je to už dlouhé.