Vytlačit Putina z Ukrajiny nestačí. USA nejen přitvrdily rétoriku, ale začínají do války zásadně investovat

Cíl Západu ve válce o Ukrajinu stále není úplně jasný. Jednou z možností je vytlačit Rusko zpět na původní hranice země, tedy ty před prvním ruským vpádem v roce 2014. Je možné se spokojit  s méně ambiciózním cílem: prezident Volodymyr Zelenskyj v jednu chvíli hovořil o tom, že příměří je možné uzavřít v hranicích před letošní invazí započatou poslední týden v únoru a o dalším začít vyjednávat později.

Spojené státy ale situaci dost možná vidí jinak. Zpočátku sice také poněkud vágně hovořily pouze o tom, že stojí za Ukrajinou a podporují ji, později, že usilují o strategické oslabení Ruska - což může znamenat celkem cokoliv. Po návštěvě Kyjeva se však nechal americký ministr obrany Lloyd Austin slyšet s výrazně radikálnějším plánem: „Chceme vidět Rusko oslabené do té míry, že nebude schopno zopakovat nic, co by se podobalo invazi na Ukrajinu. Již nyní Rusko ztratilo mnoho ze svého vojenského potenciálu a – upřímně - také mnoho vojáků. A my chceme, aby nebylo schopno tento potenciál rychle nahradit,“ prohlásil americký ministr.

To je ovšem cíl, který přesahuje obranu ukrajinského území. Nikdo přitom neví, jestli se jedná o pečlivě formulovaný postoj americké administrativy nebo o emocemi vybuzené „uřeknutí“ ministra vracejícího se ze schůzky se Zelenským a jeho týmem. Uřeknutí by se nekonalo poprvé, Joe Biden nedávno podobně na Putinovu adresu prohlásil „proboha, tenhle muž nemůže zůstat u moci“ - a vyvolal tak spekulace, že skutečným cílem Washingtonu je pád kremelského diktátora. Bílý dům tehdy z výroku rychle couval.

Tentokrát se nicméně zdá, že za slovy následují činy. Spojené státy zjevně nejen přitvrdily rétoriku, ale začínají do války na Ukrajině zásadně investovat. Prezident Biden požádal Kongres o částku 33 miliard dolarů určených na pomoc Kyjevu, především vojenskou. Až dosud se pomoc Washingtonu vyčíslovala na tři miliardy dolarů, přičemž nová suma přibližně odpovídá třetině ruského vojenského rozpočtu.

Kongres zároveň schválil Zákon o půjčce a pronájmu na obranu ukrajinské demokracie, který počítá s částkou až 47 miliard dolarů, zhruba třetinou ukrajinského HDP před ruským útokem. Americký ekonom Adam Tooze pomoc v tomto rozsahu označil za „nic méně než financování totální války“. Symbolický je ostatně už sám název zákona, kopíruje totiž Rooseveltův Zákon o půjčce a pronájmu schválený v březnu 1941.

V té době ještě oficiálně neutrální Spojené státy právě jeho prostřednictvím zásadním způsobem zasáhly do průběhu 2. světové války, když nasměrovaly masivní materiální pomoc zemím bojujícím proti hitlerovskému Německu a fašistickému Japonsku. Zbraně a potraviny tehdy putovaly především do vzdorující Velké Británie, ale také do Sovětského svazu, Číny a dalším spojencům. I nový zákon počítá nejen s podporou Ukrajiny vzdorující v první linii, ale také dalších spojenců, například Polska.

Legislativa by měla americkým zbrojařům umožnit rychlé zásobování spřátelených armád bez obvyklých byrokratických překážek a s tím, že peníze se budou vyrovnávat až později. „Zákon umožňuje Spojeným státům nabízet Ukrajině vybavení okamžitě a s pouze formálním požadavkem jejich splácení v nějakém pozdějším termínu, což prakticky znamená, že je darují,“ popisuje fungování legislativy agentura Reuters.

Zároveň se zásadním vystupňováním prostředků plynoucích ze Spojených států na ukrajinská bojiště však nic nenasvědčuje tomu, že by se změnil základní postoj Washingtonu nezaplést se do přímé vojenské konfrontace s Moskvou. Zmíněný Adam Tooze v tomto bodě připomíná, že v roce 1941 byla situace velmi obdobná: Washington stále doufal, že masivní materiální podporou odvrátí nutnost zapojit do konfliktu také americkou armádu. Tehdejší prezident k tomu ostatně ani neměl podporu veřejnosti a poslední krok přišel teprve ve dnech po japonském útoku na Pearl Harbor, kdy válku Spojeným státům vyhlásil sám Hitler.

Dnes je samozřejmě mnohé jinak, především konfrontace mezi Ruskem a Amerikou vedenou Severoatlantickou aliancí hrozí celosvětovým jaderným konfliktem. Komentátor Thomas Friedman tak administrativu přímo nabádá, ať o rozmáchlých strategických záměrech raději pomlčí a úsilí soustředí prostě na vytlačení Ruska z Ukrajiny - vlastně na udělení jednorázové lekce diktatuře, jež si snad mohla myslet, že může beztrestně zabrat sousední zemi, a přepočítala se.

Představa o omezeném konfliktu, kdy v případě ukrajinského úspěchu Putin a jeho klika sklopí uši a nechají už svého souseda na pokoji, však bohužel neodpovídá ničemu, co o putinovském režimu doposud víme. Tlačit na jeho celkové ztroskotání, kdy se celá imperiální a agresivní rétorika ukřivděné země ukáže být pro Rusko slepou uličkou, je dlouhodobě jedinou cestou, jak zajistit bezpečí států v ruském sousedství a stabilitu Evropy. Eskalace války v zásadní střet s putinovským Ruskem je tak pravděpodobným a logickým scénářem. A vše také nasvědčuje tomu, že se Bidenova vláda tímto směrem již vydala.