Touha a odpovědnost žalobce Zemana a soudkyně Šimáčkové

Ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková a Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman mají jednu stejnou profesní touhu. Oba v krátké době po sobě oznámili, že mají zájem ucházet se o místo českého zástupce u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Je to nepochybně lákavý post, který představuje šanci dostat se do prestižního mezinárodního prostředí, kde se můžou potkávat se špičkovými evropskými právníky a řešit mimořádně zajímavé případy. A jejich zájem tak lze chápat.

Oba dva by tuhle náročnou a práci zvládli dobře, intelektuálně a jazykově jsou pro to vybaveni. Stejně jako třeba bývalý ministr spravedlnosti Robert Pelikán, který zase usiluje – jak napsala Česká justice – o jiné zajímavé místo v Evropě, soudce Soudního dvora Evropské unie. Na rozdíl od něj však mají Šimáčková se Zemanem z pozice svých úřadů pořád odpovědnost, aby se jimi zastupovaný právní stát nedostal znovu na scestí. A bráno touhle optiku je jejich kandidatura problematická.

Když v roce 2010 pátral tehdejší ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil, koho by dal do čela  Nejvyššího státního zastupitelství jako náhradu za zkompromitovanou Renatu Veseckou, rozhodně nehledal ranaře, pokoušel se vytipovat slušného, ale spíše nevýrazného profesionála. Tedy muže, který sice aktivně nebude dělat přešlapy, zároveň však nerozpoutá protikorupční čistku. To byl důvod, proč sáhl po tehdy veřejnosti neznámém Pavlu Zemanovi, jenž v té době působil jako český zástupce u evropského Eurojustu (jde o evropskou instituci, která se podílí na potírání přeshraniční kriminality).

Zeman Pospíšilovo zadání splňoval dokonale: měl pověst poctivého žalobce, mezi kolegy byl oblíbený kvůli svému suchému humoru, jímž prokládal právnické formulace. Protože působil v zahraničí, k dění v Česku se příliš nevyjadřoval a vládnoucí ODS mohla snadno nabýt dojmu, že se nebude výrazně projevovat ani na novém postu. Jak se nicméně záhy ukázalo, šlo o chybný odhad. Na rozdíl od své předchůdkyně Vesecké a jejích spolupracovníků, kteří ohýbali pro politiky právo i z obavy, že by mohli být kdykoli odvoláni, nebyl Zeman nikdy na svém postu Nejvyššího státního zástupce závislý a nepovažoval ho za završení své kariéry.

Zeman si v Eurojustu vytvořil řadu kontaktů, jež mohl kdykoli využít v případě nedobrovolného konce v čele státního zastupitelství. I to mu dávalo poměrně velkou volnost při prosazení cíle, o němž do té doby takticky mlčel: tedy skutečně rozběhnout vyšetřování korupce v nejvyšších mocenských patrech a zapsat se tím do historie státního zastupitelství. Stejně tak chtěl protlačit nový zákon o státním zastupitelství, který by znamenal institucionální nezávislost na politicích.

První cíl se mu více méně podařil, za jeho vedení veřejné žaloby byli obžalováni a soudem usvědčeni zkorumpovaní politici, jako byl bývalý středočeský hejtman David Rath. Druhý cíl měl na dosah ruky, ale neuspěl v něm. Po zásahu na Úřadu vlády v roce 2013 se tato šance zhroutila: nový zákon už nikdo nechtěl, státní zastupitelství se z pohledu politiků až příliš vymklo z otěží politické moci. A nechme nyní stranou, že šlo o problematickou akci, kdy se žalobcům následně nepodařilo u soudů řadu podezření prosadit.

Zeman tedy až dosud uchovával alespoň status quo, který nastolil. Držet státní zastupitelství dál od politiků, a to i v době, kdy v čele vlády stojí trestně stíhaný premiér Andrej Babiš. S přibývajícími roky v úřadu, střídáním ministrů spravedlnosti a velkém vypětí, kterému opakovaně čelil, však začal být Pavel Zeman unavený. Odchod Štrasburku je pro něj v tomhle smyslu nepochybně vysvobozením, ale znamená, že otevírá premiéru Babišovi a jeho ministryni Marii Benešové volnou cestu dosadit do čela veřejné žaloby někoho poddajného. Nemusí tomuhle pokušení podlehnout, ale můžou. A v době, kdy stále není uzavřený Babišův případ Čapí hnízdo a kdy je aférami zatížený premiér v čele kabinetu, je střídání v čele státního zastupitelství rizikové - hrozí totiž jeho opětovná politizace.

A podobné je to se soudkyní Kateřinou Šimáčkovou. Její odchod z Ústavního soudu by znamenal, že by její nástupkyni vybíral současný prezident Miloš Zeman. Jak v minulosti zjistil Respekt, Zeman a jeho kancléř Vratislav Mynář se snažili ovlivňovat rozhodování soudů v případech, které souvisely se zájmy Pražského hradu. Právním státem opovrhují a na Ústavní soud se mohou pokusit dostat vstřícného soudce, který bude hájit víc jejich zájmy než ty veřejné v čele s ochranou ústavnosti. Šimáčková navíc proslula citlivostí pro oslabené a znevýhodněné lidi drcené státním aparátem - i to by jejím vyšuměním do Evropy zmizelo.

Liberálně naladěný Senát, který bude o nominaci do Ústavního soudu ve finále rozhodovat, je samozřejmě pojistkou, že justiční služebník prezidenta by u něj nemusel projít. Ale pak by dlouho nemusel projít nikdo - a to si Ústavní soud nemůže dovolit. Pavel Zeman a Kateřina Šimáčková jistě svá rozhodnutí zvažovali z mnoha úhlů, přesto by nebylo špatné zkusit vše promyslet ještě jednou. Nejde tu totiž jen o ně.