Příliš tajemný Petr Kellner

Dejte si pár rozhovorů s investigativními novináři nebo bývalými spolupracovníky tragicky a předčasně zesnulého podnikatele Petra Kellnera. Téměř jistě to nebude trvat dlouho, než vám dojde, že nejbohatší český byznysmen nemohl pocházet z tohoto světa. Ve vyprávěních se vždy a zásadně „zjevuje“, znenadání a na prchavý okamžik se mihne na chodbách kancelářských budov, propluje čekárnou u lékaře, zhmotní se jako „muž v kabátu“ na ulici uprostřed panelákového sídliště.

Z vypravěčů i po letech vane jistý úžas, že chimérickou postavu dokázali vůbec zahlédnout, že s ní na okamžik dýchali vzduch ve stejné místnosti či na stejné ulici. Ti, kteří obvykle nemají problém se nepříjemně ptát, se v tomto případě nezeptali. Ti, kteří se proměnili v Kellnerovy dobře placené podřízené, jsou oslněni. Vypáčit z nich jakoukoliv informaci, jež by mohla naznačit, že Petr Kellner byl také jen člověk z masa a kostí, je stejně nemožné jako donutit apoštoly pomlouvat Ježíše Krista.

Záměrně pěstovaná image neproniknutelného mystéria je ostatně to hlavní, o čem se pár dní po nečekaném odchodu šéfa investiční skupiny PPF bavíme. Mohli bychom rozebírat jeho ekonomický vzestup, jenže nemůžeme - kvůli zastřenosti a pečlivě udržované informační mlze se jenom dohadujeme. Jistě by bylo možné debatovat o tom, jak superúspěšný podnikatel analyzoval svět, v němž se nepochybně dobře vyznal: co si o něm myslel, jak v něm viděl budoucnost malé země, z níž vzešel a kde dodnes masivně podnikal. Nemůžeme, protože to prostě nevíme.

A tak si představujeme, odvozujeme a odhadujeme. Některým se nejbohatší Čech jeví jako neoficiální předseda vlády, jiným jako loutkář ministrů zahraničí či místních prezidentů. Do fenomenálního osobního úspěchu si leckdo promítá své vlastní sny či předsudky: Kellnerův příběh i s jeho potenciálně mytologickou koncovkou se stává symbolem absolutní nespoutané svobody, v níž podnikatel „žil a zemřel jako chlap“ - či naopak ztělesněním pouhé sebestředné nemravnosti.

Petr Kellner byl nepochybně úspěšným podnikatelským manipulátorem. Pečlivě pěstovaný mýtus muže vznášejícího se nad vodami byl zjevně součástí jeho strategie. A právě tento obraz „nadčlověka“ vymykajícího se běžným standardům společnosti je také jeho skutečným dědictvím. Odpověď na opakované a různě formulované otázky typu „co z jednoho z nejbohatších mužů světa vlastně máme“ je uložena právě zde, v síle nejasného příběhu, který nám Petr Kellner zanechal.

Možnost obrovského úspěchu ztělesněného bohatstvím a vlivem je běžnou součástí globalizované ekonomiky. V kontrastu s desetimiliónovou zemí pak jeho rozměry vyniknou ještě ostřeji. Síla, jež si takřka nezadá s možnostmi státního rozpočtu, tak může vyvolávat strach, nebo naopak naději, může společnost inspirovat negativně, nebo pozitivně. A je pouze a výhradně na sociální inteligenci úspěšného dravce, do jaké role se sám postaví. Jeho moc je nesouměřitelná, možnosti konstruovat vlastní obraz takřka neomezené. Zároveň osobnost velká jako Kellner nemůže žádnou roli nemít. Při takových rozměrech i neviditelnost nese svůj význam.

Petr Kellner si zvolil image záhadného mafiána. Je úplně zbytečné se dohadovat, jestli jím byl, či nebyl; jako kmotr prostě na veřejnosti vystupoval. Což v praxi znamená, že metodou jeho boje byl strach, že budil zcela oprávněné obavy, které se nesnažil nijak rozptýlit. Nevíme, jestli skutečně manipuloval nejvyššími demokraticky zvolenými představiteli této země, netušíme, do jaké míry ovlivňoval její zahraniční politiku – ale on i jeho spolupracovníci naznačovali, že tomu tak může být. Dravec na vrcholu potravního řetězce nikdy ani nehnul ani prstem pro to, abychom si ho nepředstavovali právě v roli zákulisního hybatele.

Taková role je nicméně pro společnost jako celek hluboce destruktivní. Opět - nezáleží na tom, jestli jsou obavy oprávněné a do jaké míry. Důležité je, že významná část společnosti ztrácí víru, že se tady hraje otevřená hra. Smyslem svobodné společnosti přitom není úspěch jednoho konkrétního člověka, ale svoboda všech a její zachování. Kellner uspěl díky vlastním výjimečným schopnostem - a díky tomu, že společnost takový úspěch ctí a respektuje.

I to je důvod, proč bychom z něj „něco měli mít“. Měl by ztělesňovat možnosti společnosti, která ctí pravidla hry, jež platí pro každého a umožňují mimo jiné také fenomenální úspěch. Ale celek, tedy společnost zůstává základem, ona svobodně rozhoduje o svém směřování v jasně popsaném demokratickém procesu. Pravidla hry nejsou jenom nietzscheovskými omezeními, kterými slabší a neschopnější omezují rozlet silnějších. Jsou dobrem a smyslem samy o sobě.

Může být úspěch příliš oslnivý, bohatství příliš veliké a vliv příliš hrozivý? Nikoliv samy o sobě v nějaké absolutní hodnotě, od níž je už stav neudržitelný. Hranice možného určuje právě sociální inteligence predátora, jak ostatně dobře vidíme třeba na stoupající „neoblibě“ Marka Zuckerberga.

Pokud po sobě „nejúspěšnější Čech“ zanechává společnost, která v různých podobách zcela vážně diskutuje o tom, zda není mocenská výměna v čele jeho podnikatelské skupiny důležitější než parlamentní volby, je to strašlivá zpráva o náladě, kterou zásadním způsobem pomáhal vytvářet.

Mocní, kteří se svým úspěchem nakládají podobně jako Petr Kellner, nebo kteří si myslí, že právě tak má úspěch vypadat, podrývají důvěru lidí v systém, který podobný rozlet ve své podstatě umožňuje. Rozdíl mezi svobodnou a nesvobodnou společností se v jejich vyprávění rozmazává v obraz jakéhosi volného zápasu v moskevském či pekingském stylu. Z toho si opravdu stěží můžeme odnést cokoliv pozitivního.