Polemika s ředitelem České televize o tom, co vede do pekel

Osud pořadu České televize 168 hodin je důležitý. Jde o známou, sledovanou, a především k politikům kritickou relaci a chtěli jsme zmapovat, jaké důvody vedly nové vedení televize k jejímu zrušení. Tím spíše, že pořad byl v podzimním vysílacím plánu a najednou byl rychle oznámen konec. Kolegyně Ivana Svobodová proto oslovila klíčové manažery televize v čele s generálním ředitelem Janem Součkem. Odmítl se bavit osobně (inspirace pro politiky, aby se nebavili s novináři ČT) a přijal písemné otázky. Na jednu z nich pak reagoval ještě před publikací textu. Otázka podle jeho „názoru ilustruje způsob uvažování vedoucí do pekel a totálního zmatení hodnot, mantinelů a pravidel“. Skutečnost je ale přesně opačná.

Co na to soud

Dejme nejdříve prostor panu řediteli. Ten ve stanovisku uveřejněném na stránkách televize píše: „Týdeníkem jsem byl tázán, zda je korektní, když Česká televize argumentuje šesti upozorněními na porušení zákona, vydanými v posledních dvou letech Radou pro rozhlasové a televizní vysílání, a dvěma konstatováními Rady ČT o porušení Kodexu… Protože jde přece o orgány volené politiky, a že jejich členové nemusí být vždy odborníky na žurnalistiku.“ A sám pak uzavírá: „Vytahovat výzvy na ohýbání pravidel až tehdy, když se dotknou někoho, kdo je mi sympatický, nebo je dokonce můj kamarád, mi přijde trapné i v hospodské debatě. Pokud pak taková výzva padne v seriózně položené otázce novináře, nemůžu se ubránit pocitu manipulace. Pokud chceme měnit pravidla, musíme začít pěkně od počátku, v Poslanecké sněmovně. Anebo u voleb.“

Jak zněla otázka Ivany Svobodové? „V odůvodnění pro Radu ČT v největší míře opíráte argumentaci o několikeré upozornění na možné porušení zákona od RRTV za poslední dva tři roky. Taková upozornění chodí i jiným pořadům, například Událostem nebo UK nebo Reportérům. Budou/mohou být tedy upozornění od RRTV i v budoucnu důvodem ke zrušení jiných pořadů? Případně hlasování o porušení Kodexu v malé radě? Jen připomínám, a prosím, abyste to v odpovědi vzal v úvahu, že malou i velkou radu tvoří mnohdy bývalí politici, rozhodně lidé politiky volení, nikoli odborníci na žurnalistiku, a že velká rada se hlasováním mnohdy odchyluje od návrhů analytiků svého úřadu, jak o reportážích hlasovat – podle naturelu přítomné většiny radních. A také to, že upozornění na porušení zákona od RRTV neznamená, že byl zákon skutečně porušen – to by musel říci soud.“

Závěr dotazu je naprosto klíčový. Ředitel Souček ve svém vyjádření totiž mate veřejnost. Respekt nechtěl ohýbání pravidel, zajímalo nás, proč u pořadu 168 hodin postupuje jinak než u jiných pořadů. A že o porušení zákona může rozhodnout jedině soud, což se tady nestalo. Ředitel Souček tak „optimalizuje“, byť tvrdí opak, vybírá si, na koho uplatní jaká pravidla. Česko má navíc bohatou zkušenost s účelovým postupem radních, které volí politici. Vezměme si rok 2000, kdy redaktoři zpravodajství odmítli akceptovat rozhodnutí rady a zásah do jejich nezávislosti.

Respekt také nedávno zdokumentoval účelový pokus o diskreditaci předchůdce Součka Petra Dvořáka částí Rady ČT. Za Andreje Babiše se zejména rady veřejnoprávních médií málem změnily v čistě mocenskou páku.

Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a Rady České televize. Vezměme si příklad ze začátku roku, kdy Aliance pro rodinu dala podnět oběma radám na reportáž z Událostí, jež referovala o divadelním představení, které se kriticky věnuje přijímání Istanbulské úmluvy. RRTV konstatovala, že televize porušila zákon, Rada ČT došla k opaku. Na to správně mířila otázka mé kolegyně Svobodové.

 Nová pravidla? 

Argumentace generálního ředitele Součka je mimoběžná. Nereagoval na otázku, ale polemizuje se svým pocitem z ní. Fakticky jsme se z jeho reakce dozvěděli jen to, že „nežijeme v totalitě. Volby v Česku jsou už 34 let svobodné (ty první byly až v červnu 1990). Naše zákony tedy už desítky let vznikají demokraticky“ a pak že „můj děda byl za první republiky daňový úředník, praděda policista, babička i maminka účetní“. Děkujeme za tyto exkurzy do malých i velkých dějin, všichni jsme měli dědu, pradědu, maminku, ale fakticky jsou nám tyto informace k ničemu. Pomohlo by, kdyby na otázku odpověděl, což se nestalo.

Pokud bude příště k likvidaci kritických novinářů a pořadů stačit konstatování rady, že se jí něco nelíbí, je to konec nezávislé žurnalistiky. Zejména podstatou investigativní novinařiny je, že se pořád někomu nelíbí. O porušení zákona může rozhodnout jedině soud.