Náš vztah k hospodářským zvířatům je pokrytecký. Epidemie slintavky a kulhavky to odhaluje v plné nahotě

Epidemie slintavky a kulhavky, jež zachvátila jižní Slovensko, upřela naši pozornost na osudy hospodářských zvířat. A také na naši neschopnost (či neochotu) zaujmout k těmto tvorům poctivý postoj. Takový, který se nebude utápět v protimluvech a sebeklamech.

Na jedné straně neskrýváme dojetí. Rádi přiznáváme, že máme ke zvířatům citový vztah. „Jsou to členové rodiny, každé má jméno. Malé telátko se jmenuje Emil, je to býček, kravička je Lili, i všechny moje kozy mají jména,“ vyznal se jeden z farmářů na protestu v Bratislavě. „To, co se děje na Žitném ostrově, je genocida.“

Nedaleko něj stál smutný chlapec s nápisem „Nezabíjejte Karčeho“ a s nakreslenou ovečkou.

„Je hrozné slyšet jejich pláč,“ řekl Denníku N Juraj Bertalan, starosta obce Baka, o usmrcovaných kravách. Mluvil o pláči. Lidé ve vesnici prý kvůli jejich nářku nemohou v noci spát. Přiznal tak – ať už vědomě, nebo freudovským uklouznutím jazyka – zabíjeným zvířatům lidské emoce. Nemluvil ani o bučení, ani o hluku. Mluvil o pláči.

Na druhé straně se netajíme tím, že hospodářská zvířata vnímáme jako produkt. Mluvíme o „živočišné výrobě“, ve které je býk či prase pouhým mezičlánkem, polotovarem. Skutečným cílem je porce hovězího nebo vepřového na talíři.

Vyčíslujeme hospodářské škody, které nákazou vznikly, a mluvíme o tom, že vláda by měla zemědělce odškodnit. Jak se vyjádřil premiér Fico, „obnovení chovů“ může trvat až dva roky.

„Bohužel, z veterinárně-epidemiologického hlediska nemá smysl, aby se zvířata léčila. Nevyplatí se to ani z ekonomického hlediska. Bohužel je nutné tato zvířata usmrtit. Je to obrovská katastrofa. Jsem z toho smutný, ale je to jediný způsob, jak se viru dlouhodobě zbavit a jak – z dlouhodobého pohledu – předejít problémům.“

Tato slova českého virologa Jiřího Černého z rozhovoru s Otakarem Horákem nejsou jen jeho osobním názorem. Jsou kanonickým pohledem odborné obce na to, jak tuto nemoc zvládnout. I se všemi „bohužel“ a jinými vyjádřeními smutku.

Představte si ale, že byste takto přemýšleli o členech své rodiny. Zvažovali byste, jestli se vám finančně vyplatí léčit vašeho nemocného manžela. Žádali byste od státu odškodnění za svou zesnulou babičku. A počítali byste, jak dlouho vám potrvá, než „obnovíte chov“ vašich nemocných dětí.

Tento schizofrenní postoj, podle kterého je zvíře zároveň „téměř členem rodiny“ i „kusem živého masa“, není samozřejmě specificky slovenskou záležitostí. Dejme slovo světoznámému australskému filozofovi Peteru Singerovi:

„Když se na jaře roku 2001 Británií přehnala epidemie slintavky a kulhavky, veřejnosti se naskytl otřesný pohled na zvířata střílená po tisících. Jejich mrtvoly byly naskládány na hromadu a spáleny. V jednom televizním pořadu vystoupil uslzený farmář. Řekl: ,Je nám to tak líto, když vidíme naše jehňata umírat. Měla by být symbolem jara a nového života. A teď zemřou na tuto strašlivou nemoc.‘

Než začnete příliš soucítit s tímto farmářem, zeptejte se sami sebe: Jaký by byl osud těchto jehňat, kdyby slintavka a kulhavka nevypukly? Farmář by tyto malé symboly jara odtrhl od jejich matek, nahnal by je do nákladních aut a poslal na porážku. Symboly nového života by se změnily v mrtvé maso. Farmář by si pak spokojeně dal vyplatit bankou šek, který by za jehňata dostal.“

Může se zdát nepřiměřené, že o našem problematickém vztahu k hospodářským zvířatům mluvíme právě teď, v době epidemie. Proč přilévat olej do ohně? Není celá tato situace už dost traumatizující?

Právě epidemie slintavky a kulhavky však jasněji nasvěcuje, jak v otázce hospodářských zvířat podléháme sebeklamům. Tato nemoc totiž ve skutečnosti (dospělá) zvířata nezabíjí. Podlehne jí nanejvýš pět procent jedinců.

Drtivá většina krav, ovcí či koz přežije. Zároveň se stanou hospodářsky nerentabilními: krávy mají méně mléka, maso může být nakaženo virem. A proto je jednodušší – i s ohledem na možné rozšíření viru do jiných chovů – je preventivně usmrtit.

Ruku na srdce: kterého člena své rodiny (nebo blízkého přítele) byste nechali preventivně usmrtit, abyste si ušetřili problémy s placením účtů?

 Musíme se rozhodnout 

Nebylo by fér tvářit se, že ambivalentní postoj k hospodářským zvířatům je vlastní výlučně lidem, kteří pracují v živočišné výrobě. Nakonec i mezi nimi jsou obrovské rozdíly. Zemědělec na rodinné farmě se ke svému skotu vztahuje jinak než pracovník ve velkochovu nebo na jatkách.

A co je důležitější, dualita „kus masa“ versus „téměř člen rodiny“ je snadno vystopovatelná napříč celou naší společností. Mnozí dnes doma hladíme domácí mazlíčky. V předvánoční době se směsí hrdosti a zahanbení přiznáváme, že bychom nedokázali zabít kapra. Několikrát týdně si však sedneme k obědu a vychutnáme si (tentokrát bez jakéhokoli zahanbení) vepřový řízek či hovězí guláš.

Krávy, které na Slovensku chováme, však nejsou jako Schrödingerova kočka. Nemohou se najednou nacházet v kategorii „rezervoár masa“ i v kategorii „rodinný přítel“. Buď jsou jedním, nebo druhým. Musíme si vybrat.

V tomto výběru nám může pomoci věda. O kravách (a také ostatním dobytku) víme, že jde o vnímavé, učenlivé tvory, schopné emocí podobných těm lidským. Krávy se dokážou bát, zlobit i milovat. Různé krávy mají rozdílné charaktery. A láska mezi krávou a jejím teletem je velmi podobná lásce mezi lidskou matkou a jejím dítětem.

Důkazy jsou tak obrovské, že zpochybňovat emoce u krav či prasat je podobné jako zpochybňovat kulatý tvar Země.

A možná vědu ani nepotřebujeme. Vždyť každé malé dítě vidí, že to, co krmí na farmě přes plot, nejsou kusy nezpracovaného masa, ale živí tvorové, podobní jemu samému. 

O fluidní krutosti

Aby nedošlo k omylu: nechci nikoho přesvědčovat, aby se od zítra stal veganem. Jsou důvody, pro které konzumace masa – v malé míře – dává smysl. Některé živiny, jako například vitamin B12 či cholin, není snadné získat z rostlinné stravy. Navíc Slovenka-veganka stojí v zimních měsících před ošemetnou volbou. Buď bude jíst jen to, co lze vyprodukovat lokálně a uschovat až do března, tedy brambory, jablka, kysané zelí a pár dalších plodin, a bude tedy – co se výživy týká – značně trpět nedostatkem. Nebo bude kupovat veganské produkty ze zahraničí, často až z druhého konce světa. A to nedává z environmentálního hlediska žádný smysl.

Rozhodně se však můžeme zamyslet nad tím, kolik masa jíme. Průměrný občan USA zkonzumuje až 120 kilogramů masa ročně; průměrný Ind jen čtyři kilogramy. My Slováci jsme někde v půli cesty: sníme kolem 60 kilogramů masa na osobu a rok.

Bylo by skvělé, kdyby se nám podařilo vzít si za vzor spíše Indy než Američany. Odpočinou si naše žaludky (nadměrná konzumace hovězího masa zatěžuje zdraví), peněženky, ale i životní prostředí (živočišná výroba je mnohem náročnější na zdroje než ta rostlinná). A zároveň bychom od utrpení uchránili jatečná zvířata.

Stejně důležité – ne-li důležitější – však je, jak se zvířaty určenými na maso zacházíme. A to nejen kvůli dotčeným zvířatům, ale také kvůli nám samým. Krutost je totiž fluidní, ráda se přelévá z kontextu do kontextu.

Na jeden z příkladů migrující krutosti upozornil americký historik Charles Patterson ve své knize Věčná Treblinka. Henry Ford ve své autobiografii přiznal, že nápad na výrobní linku, na níž by montoval své automobily, dostal na jedněch z chicagských jatek. „Věřím, že šlo o první pohyblivou výrobní linku, která kdy byla nainstalována,“ napsal.

Tentýž Henry Ford, známý svým antisemitismem, byl jediným Američanem, jehož Hitler zmínil ve svém díle Mein Kampf. Právě Fordovy efektivní výrobní linky proto mohly být inspirací pro nehumánní průmysl vyhlazovacích táborů.

Dalším příkladem krutosti, jež změnila kontext, je podle Pattersona vztah mezi šlechtěním hospodářských zvířat a eugenikou. Pokud jednou připustíme, že můžeme živé tvory upravovat podle svých potřeb a nevhodné jedince vyhodit jako odpad, jsme už jen krůček od toho, abychom podobný postup aplikovali i na lidi.

 Potřebujeme nové, nenáboženské košer 

Je věčná škoda, že křesťanství – na rozdíl od islámu či judaismu – nemá vlastní etický systém, jak zacházet s jatečnými zvířaty. Proto ani my, občané Západu, dědici křesťanské tradice, nemáme zděděný cit pro to, co si smíme ve vztahu k hospodářským zvířatům dovolit. Chybí nám naše vlastní halali, naše vlastní košer.

Možná nastal čas pokusit se takový hodnotový systém vytvořit. Dohodnout se na našem společném, nenáboženském košer. Toto nové košer by mělo zahrnovat alespoň základní pravidla vyjadřující uznání základního faktu, že hospodářská zvířata jsou tvory velmi podobnými nám lidem.

Která pravidla by to mohla být? Uvedu dvě. Zaprvé, měli bychom zajistit zvířatům život alespoň podobný tomu, jejž by zažila ve svém přirozeném prostředí. Žádné velkochovy bez možnosti pohybu. Žádné špinavé klece a umělé osvětlení. A žádné oddělování několikaměsíčních jehňat od jejich matek.

Zadruhé, potřebujeme se naučit zacházet s masem jako s „posvátnou“ komoditou. Měli bychom je jíst jen střídmě, jako jakýsi druh léku. Vyhození masa do odpadkového koše by mělo být vnímáno jako jednoznačné faux pas.

Vím, že taková pravidla znějí jako utopie. V lepším případě jako hudba velmi vzdálené, idylické budoucnosti, ale možná je to celé naopak.

Možná právě dnes žijeme – co se hospodářských zvířat týká – dystopii. Je možné, že se s plným vědomím dopouštíme podobné nelidskosti, jaké se dopouštěli otrokáři na bavlníkových plantážích.

A je docela pravděpodobné, že jednou přijde čas, kdy se naši potomci budou velmi divit, jak jsme s takovou lehkostí mohli dopustit tolik krutosti.

 Autor je spisovatel a lektor kritického myšlení.