Miloš Zeman chce svého velitele armády

Náčelník Generálního štábu armády Aleš Opata skončí ve funkci za čtyřicet dnů a stále není známo, kdo ho nahradí jako velitele armády. Ruská agrese na Ukrajině, která se do velké míry týká i naší bezpečnosti, vyžaduje přesně narýsovanou budoucnost českého vojska. A v tomhle „rýsování“ má náčelník GŠ velké slovo. Armáda se pak řídí hlavně jeho vojenskými a strategickými představami, stejně jako ve výběru dodavatelů zbraní či munice. A to hraje v následujícím příběhu možná podstatnou roli.

Podle informací Respektu se prezident Miloš Zeman a ministryně obrany Jana Černochová zatím nedohodli na Opatově náhradě. Miloš Zeman podle všech dostupných zákulisních informací navrhuje na post generála Jaromíra Zůnu, prvního zástupce generála Opaty. Ministryně Černochová je – zase podle neoficiálně ověřených informací – přesvědčena, že by byl přijatelnějším náčelníkem GŠ Ivo Střecha, ředitel sekce rozvoje sil ministerstva obrany.

Prezident se s ministryní sešel před měsícem, aby se dohodli. Schůzka ale nepřinesla žádný výsledek kromě Zemanova slibu, že se s generálem Střechou sejde. Nevíme, jestli se tak stalo, nikdo nechce stav výběru ani off record komentovat. Z hlediska laika není mezi oběma kandidáty zásadní rozdíl. Generál Střecha je podle informací z armády dlouhodobě přívržencem budování obrany českého území a menší podpory „výjezdové“ tváře armády. U generála Zůny je to naopak, nebo donedávna bylo.

Miloš Zeman je formálně vrchním velitelem armády. Má tedy právo do obsazení postu náčelníka GŠ mluvit. Dlouhodobá tradice říká, že s návrhem budoucího náčelníka GŠ přichází ministr obrany, ale prezident nemusí souhlasit, pokud má závažné důvody. Miloš Zeman však podle kuloárů favorizoval Zůnu ještě předtím, než ministryně Černochová přišla se svým návrhem. Podle všeho tak nemíní tradici dodržet a stojí si dodnes za svým.

Za svým si evidentně stojí i ministryně obrany. Všude ve světě je běžné, že ministr (ministryně) obrany si musí se svým velitelem armády rozumět, měli by sdílet stejné představy nebo spolu aspoň umět o svých představách debatovat. S Jaromírem Zůnou si ministryně zřejmě neporozuměla. To by mohlo – v případě, že by ho prezident Zeman prosadil - znamenat pro budoucnost armády jisté komplikace. Zeman je sice ceremoniálním velitelem armády, ale nerozhoduje o ničem praktickém, co s obranou souvisí. Když pomineme vyhlášení mobilizace, které ale může udělat až po rozhodnutí vlády.

Pokud by současná vláda dodržela slovo, už letos zvýšila mimořádně investice do armády o čtrnáct miliard korun a v dalších dvou letech pak čtyřicet osm miliard korun, měl by náčelník GŠ spolurozhodovat o tom, co za ně nakoupit, kolik investovat do výcviku, kolik do letectva, kolik do jednotek velmi rychlého nasazení, atd. Oba navrhovaní generálové jistě své představy mají, ale nikdo z nich neví, jestli je bude moci uplatnit – v současnosti jsou jim k ničemu, stejně jako ministryni, vládě či Generálnímu štábu a armádě. V době, kdy čelíme válce na Ukrajině a hybridním ruským útokům na Evropu i část dalšího světa, to není pro obranu dobrá zpráva.

Proč si Miloš Zeman dopředu vyhlédl generála Zůnu, nevíme. Prezident byl v minulosti prokazatelně velkým lobbistou některých českých zbrojařů. Ti se budou v následujících letech velkou měrou podílet na dodávkách zbraní pro armádu a půjde o peníze, o nichž se jim v minulosti jen snilo. Zbrojní segment je v Česku relativně malý, v dodávkách armádě vyhrává často ten, kdo má lepší kontakty. Netvrdíme, že prezidentovo prosazování jednoho generála je jen lobbistická nebo klientelistická hra – ale moc jiných logických vysvětlení Zemanovy zarputilosti neexistuje.