Mají se vypínat projevy politiků?

Jak už to tak bývá, americké problémy mnohdy prožíváme stejně vášnivě, jako by byly naše. Takže když některé americké televize po chvíli přerušily povolební projev Donalda Trumpa, vyvolalo to i v Česku vášnivé reakce; například Tomio Okamura byl očividně zděšen.

Zámořské stanice přenos přerušily proto, že Trump prokazatelně lhal. Oznámil, že došlo k volebním podvodům a ve skutečnosti prezidentské volby vyhrál on. Žádný úřad přitom nic podobného nepotvrdil, bylo to svým způsobem šíření poplašné zprávy. Už před volbami docházelo kvůli politice k potyčkám, dokonce přestřelkám, a co teprve ve chvíli, kdy prezident USA mluví de facto o nelegálním převratu? Média jej proto raději odpojila. Otázka ale zůstává: mají se projevy politiků přerušovat?

Položil jsem podobnou otázku na Twitteru a přišlo mi rekordní množství reakcí. Názory se pochopitelně lišily, protože v tomto případě existuje řada oprávněných argumentů pro a proti, ale jeden velmi silný proud hlasů mě zaujal a přiměl k napsání tohoto textu. Podle mnoha diskutujících je prý povinností médií projev odvysílat - a je jedno, jestli politik lže. Má na to právo a je na divákovi, aby lež posoudil, případně odsoudil. Tady však dochází k jasnému nepochopení toho, jak fungují média.

Povinnost vysílat projevy politiků média nemají. Rozhodně ne ta soukromá. Muselo by dojít k výjimečné situaci, kdy by jim byla taková povinnost určena. Je to stejně absurdní, jako kdyby někdo tvrdil, že třeba Donald Trump má povinnost poskytnout rozhovor CNN (což nedělal). Povinnost médií odvysílat či otisknout vše, co mocní chtějí, je ze světa totalitních režimů.

Zejména americký přístup se změnil po úspěchu Adolfa Hitlera, ke kterému média přistupovala jako ke komukoliv jinému - bez ohledu na to, co novináři zjistili, publikovaly redakce jeho výroky. Bralo se, že tak to mají novináři dělat; prostě jen zachycují výroky aktérů. V padesátých letech však postupně začal obrat, který se završil v šedesátých letech, kdy média došla k závěru, že pokud nemají sloužit diktátorům, gangsterům či „jen“ politickým hříšníkům, nemohou být jen zachytávači vyjádření, ale musí hledat, kde je pravda. Tento přístup přinesl zlatou éru novinařiny z 70. až 90. let.

Dnes je to však mnohem těžší, protože stále víc politiky se přesouvá do světa projevů a živých rozhovorů. I zmíněný Tomio Okamura odmítá poskytovat médiím rozhovory, pokud nejsou živé. Důvod je jasný, nezajímají ho otázky, prostě říká, co chce. A to jde jen v živém vysílání. Z novináře se tak stává užitečný idiot, díky kterému si politik dělá PR.

Zároveň platí, že není vždy v silách občanů poznat, že politik právě lže. Představa diskutérů, že chtějí politiky poslouchat bez přerušení, protože poznají, když někdo nemluví pravdu, je čistě teoretická. Před lety v ČT Vojtěch Filip tvrdil, že právníci Evropské unie uznali, že odtržení Krymu proběhlo v souladu s ukrajinskou ústavou. Byla to čistá lež, protože oni právníci nebyli z EU, šlo o lobbistickou skupinu. Kolik diváků to dokázalo zjistit?

Nedávno pak Andrej Babiš v televizi tvrdil, že není pravda, že by v Česku umíralo nejvíce lidí s covidem v Evropě. Byla to lež. Ve zprávách se pak objevilo jeho vyjádření a slova opozičních politiků, kteří tvrdili opak. Jak to tedy bylo? A proč se novináři normálně nepodívali do statistik?

Podstata médií je minimálně od poloviny 20. století taková, že novináři zjišťují a ověřují informace. Představa, že média jsou jen průtokové instituce, do kterých každý hodí, co se mu líbí, je nejen nepřesná, ale i nebezpečná. Zároveň je pravda, že utínat projev, tím spíš hlavy státu, je velmi riskantní krok. Mělo by k němu docházet jen v případě, kdy mají výroky dotyčného potenciál ohrozit společnost. Třeba tím, že by volaly po násilí či nedodržování zákonů.

Vztah novinářů s politiky a novinářů s veřejností je křehký. Řada pravidel je nepsaných - i když politici nemají do médií garantovaný přístup, média jim ho v přiměřené míře poskytují. A i když politici nemají povinnost s médii hovořit, měli by tak činit, protože média zastupují hlas společnosti a plní kontrolní funkci.

Donald Trump se pokusil média vypnout a nevyšlo mu to. Vypínat Trumpa donekonečna také není možné. Proto je nejlepší šetřit přenášením projevů a vrátit se k staré dobré novinařině. Získávání a ověřování informací.