Lodní deník VII. – O bohu, který se zamiloval

Když Luna stříbrolícá nahodila maskaro, pohlédla na rtuťné struny peřejí a požehnala nočním tůním, šla za ségrou Venuší. Její lehkonohé kročeje míjely hukot hospod, polibky na náplavce, tramvaje řinčící z chlíva do chlíva, prach na gotických fiálách, milostné dlaně, rozloučení a polibky, pár vajglů na refýži a věčná odpuštění hřbitovů. Její kroky byly líbezné. Oč tíživější byla pouť jezuitského provinciála na revizi, aneb výjezd policejní lítačky za dalším pomníčkem!

Když sličná Luna dorazila do klubu na konjunkci se skvostnou Venuší, okamžitě si na baru dala dvojku tramínu s tím, že nebude poslední. Zaplula vedle své sestry a ráčila jí sděliti, že se její synek zřejmě zamiloval a vypadá to, že se přesto chce i v této liberální době potupně ženit. Venuše začala pěnit, ale ještě hlasem nevzrušeným chtěla zvědět, co je zač ta smrtelnice? Luna jí odvětila, že jakási Psýché je jméno té ubožačky a že si nejspíš vezmou od banky půjčku na 3% úrok. Nad takovou nerozvážnou drzostí Venuše vypěnila již zcela, zavolala si drožku a vyjela vzteky celá žhavá k domovu s tím, že si hned ráno dá milého Eróta předvolat k rodinnému výslechu.

Že však v zemi bohů plyne čas jinak než v zemi lidí, a to tak, že velmi, mnohdy současně, třikrát napříč anebo pruhovaně, stalo se ještě té noci, že Psýché seznala svoji žalnou příčinu melancholického stavu. Venuše rozmilá totiž té noci pomstila se jejímu rodnému městu tak, že vyhodila proud v celé metropoli a popudila tak pracující k spravedlivému hněvu. Ti požadovali prostřednictvím odborů, aby byla Psýché neprodleně obětována hroznému draku Erótovi vhozením do strže v příměstském lesíku, což se i stalo. Zefýr však nešťastnou Psýchu zachytil v pádu tak, že se jí ani vlásek nezkřivil a položil ji něžně na palouk, dál od hlučícího davu pracujících.

Udivena rozhlížela se Psýché kolem, jakby se ocitla na skládce poprvé. Trsy chutných kopřiv rozechvíval vánek a snaživí potemníci hemžili se kolem čehosi neidentifikovatelného k snědku. Vědoma si toho, že utrpení s blažeností jsou dvěma stranami téže mince, vstala z udusané země a vydala se k pestrému paláci na břehu jezírka s rzivě hnědou vodou, mihotavě opaleskující v záři sodíkových výbojek nad srázem. Rozkošný letohrádek byl zručně zroubený geniálním architektonickým démiurgem z kartonů od ovocných vín rozličné provenience: temnými šarlachy jak pozdravy ze snových vinic zářily temnotami vypité kartony značek Don Vivar, Cruzareiro, Centro Italiano, Hostýnský Pohár, Winterweinmühle z vínorodého Fríska, dokonce i došlo na delikátní růžáčky z Paříže a okolí, zářívá vínka tolik, ach tolik oblíbená pobudy. V paláci z tohoto kyklopského zdiva žil pověstný Erós. Když se Psýché váhavě opatrnými krůčky přiblížila k šumnému paláci, zaslechla líbezné hlasy: „Buď vítána, ó krásná, v hájemství našeho pána! Toužil po tobě celou věčnost! Jsme tvoje nevidné služebnice a dovol nám, abychom tě uvedly do paláce, kde jseš od nynějška paní. Splníme všechna tvá přání, abys byla s námi navýsost spokojena v každém ohledu!“ Nevidné bytosti ji uchopily hebce za dlaně, odhrnuly brokátový závěs ve vchodu a uvedly ji do sídla. Užasla nad tou nádherou: podlahy byly oděny luxusním PVC tloušťky 2,60 mm, s nášlapem 0,35 mm v pásech šíře 4 m a spojů zcela nevidných, s ornamenty ze stylizovaných draků, jaků, rozmarných nymf, opilých silénů a kozlonohých faunů v lehkovážných hrátkách pod klenbovím palem a girlandami šťavnatého révoví, jak vytisknuli dávní mistři podlahových krytin z polyvinylchloridu ku paměti příštích pokolení lidských.

Když se Psýché dostatečně naobdivovala panteonu na PVC, jedna z nevidných služebných jí špitla do lasturového boltce: „Náš pán přiletí až nazítří při soumraku a oslavíte slavnost Hymenovu. Celý den zítra máš tedy volno a můžeš se kochat panstvím. Sem nikdo nezabloudí, jen otrlý pocestný a toho většinou zavčasu vyprovodíme zpátky mezi lidi. Nyní pojď na lůžko, ať dáš spočinout znaveným čivám a živěnám,“ pravil ten hlas, uchopil ji za loket jemně a odvedl na lůžko s baldachýnem nebes. V pokrývkách lehkých jako pápěří Psýché záhy usnula.

Opravdu, nazítří až do večera do Erótovy strže nikdo nezabloudil, pokud opomeneme jednoho zástupce brněnské firmy, zabývající se výkupem slepičích skořápek za cenu 20 Kč/dkg, a později, v časném odpoledni lucidních snů, volontéra Poštovní spořitelny s vázankou a fiží, který nabízel Psýše pozoruhodné produkty – pojistku životní, nemocenskou i pro případ živelné pohromy a nehody, taktéž spoření předdůchodové, důchodové a pro děti, přičemž výnosy i se státním příspěvkem činily nezanedbatelné sumky, zajisté významnější, než když si jen tak halabala špoříte doma do proslintaného štrozoku jen tak, aby se neřeklo. Psýché jej vyslechla, přislíbila mu, že se na ta lejstra podívá, načež ho služebné odvály pryč. Potom se ještě v pozdním odpoledni ukázal na kraji strže nějaký ošuntělý chlápek v kostkované košili a saku s omrdanými lokty. Chvíli se díval na tu hromadu sajrajtu v louži mazutu, odplivnul si zhnuseně nad životem, zapálil si cigáro a šel do paláce. Našel tam Psýché a dal se s ní do řeči. Nabídla mu kafe a sedli si do dřevníku. „Ó, bohové,“ vzdechla Psýché, když s ním osaměla.

Chlapík se nakonec v paláci z krabičáků zabydlel. Dělal si svoje věci, ráno zase vstal a pokračoval ve svých mužných zálibách. Tak mu v blaženosti ubíhal jeho lidský věk.

Teprve když spřežení Héliovo zpěněno celodenním letem oblohou brzdilo před stájemi okéánskými a nad výpadovkou růžově zamrkaly sodíkové výbojky dálničních lamp jako výzva odvěkým souhvězdím, znaven a ztěžka dosednul večer na palác a se zašuměním křídel zjevila se na okapu silueta Erótova. Vykračoval si přítmím jaře jak pavouk po plsti, prošel palácem do Psýšiny komnaty a tam koukal jako puk, co se děje: stokrát se nepase.

Erós si odfrknul co králík a šel si sednout na schody před barákem, dokud zas nenastal jeho čas zamrskat zlatými křidýlky a letět světem střílet lidem do srdcí své potměšilé šípy.

Toť se ví, byla to svým způsobem pohodovka. Každý se činil, jak mohl, Erós přilétal i odlétal, nosil řechtáky a potvrzení, anóbrž složenky k výplatě, jak mu křidýlka stačila, no a teď už by málem pohádce mohl být konec…

(úryvek)

Blog pro ukrácení dlouhé chvíle v karanténě vychází ve spolupráci s Asociací spisovatelů, jejíž členové a členky zdarma přispívají krátkým zamyšlením či úryvkem nepublikovaného díla.