Lodní deník IV. – Obejít paniku z přítomnosti

–––

Každý večer se teď v tvé posteli díváme na televizi

počty nakažených počty mrtvých

lidský svět v pohybu jako krajina za okny vlaku

před usnutím se pak dívám jak

se má mysl mění ve vítr

který odnáší sám sebe do krajin s tlakem v břiše

do snu kde si nehybné s dětským výskáním

hraje na pohyblivé

noční květy nastavují černé tváře běžícímu

a prostorem se někdo ptá

kdo se tady bojí smrti?

nikdo

odpovídáme

ale pojďme si na to hrát

–––

V zahradách lidé pozdě odpoledne pálí odpad

dým se kroutí k zapadajícímu slunci

měkké pohyblivé stíny nad karanténou

nad myšlenkami dole

hrají si jako na písčitém dně

zavření lidé stojí nad hromadami klestí v zahradách

starosti a růžově obarvený dým se vlní nad pandemií

a v jejich očích myšlenky jako kusy omítky a části zdiva

hrozí pádem na chodník

kam se vejde hovno a celý vesmír

–––

Ten křik před kterým chci utéct

jsem já

ptačí hlasy hukot okolo věže v mém pokoji

stříbrná nit jako hranice světů

na vojně jsem si naivně myslel až skončí

skončí buzerace

ale jsem to já

nebe modré jako břitva

světlo jako cosi nepochopitelného

zalézá do všech škvír

tma osvobozující

jako cosi oslňujícího

ale jsem to já

ta hloupá potřeba svobody

v jako břitva naprosté svobodě

–––

Už třetí den se snaží vítr z noci

servat tmu

odnést světlo pouličních lamp

do polí

v nočních polích kde nic nežije

protože není nic méně chráněno před pohledem shůry

stojíš se zdviženým prostředníčkem

a pozoruješ jak z tvého těla odtává tvar

jako ze svíce ve vánici

už třetí den čekáš pod střešním oknem

slepého vesmíru

kdy se objeví ten ksicht který za všechno může

a samozřejmě už miliardy let nic

tak flusneš aspoň na sklo se svým odrazem

–––

Škoda té části chodby kterou neprojdu

je tak melancholická jako by se jí dotkl kdosi procházející ulicemi nahoře

ještě nevím že se odsud nikdy nedostanu ani jako vzduch smíchaný se světlem

tiše čekám až na fotografii v mé hlavě začne zapadat slunce

a já budu moci najít dveře k posteli v klenuté místnosti kde se ve spaní nezraním

tiše čekám až na fotografii v mé hlavě začne sněžit nebo se cokoli pohne

na znamení že spím

a beze strachu že ten koho nechávám procházet ulicemi nahoře jsem já

zkusím obejít paniku z přítomnosti

–––

Kdyby smrt nebyla fyzicky náročná

po chodnících žene vítr mokré papíry a nezachycené kapky vody

kdyby vlastní smrt nebyla fyzicky náročná

sáhli bychom po ní každou chvíli jako po krabičce cigaret

po černých chodnících žene noční vítr kroky

hlavy nesené nad nimi v zamyšlení

míří před sebe kam se nikdy nikdo nemůže dostat

kdyby smrt byla jen úžasem z té výšky

od hlavy k patě

kdyby

to říkám vždycky

a můžu to říkat

protože na tom nezáleží

Blog pro ukrácení dlouhé chvíle v karanténě vychází ve spolupráci s Asociací spisovatelů, jejíž členové a členky zdarma přispívají krátkým zamyšlením či úryvkem nepublikovaného díla.