Konec vychytralosti. Česko se připravuje na možné přijetí amerických jednotek

Česko se nepouští do žádného zvláštního dobrodružství a nezříká se ani své suverenity, jen dohání, co zameškalo. Připravuje obrannou dohodu s USA, která umožní – někdy v budoucnu a doufejme, že to nebude nutné – v případě nebezpečí přesun některých jednotek USA či NATO na území České republiky. Smlouva je z právního hlediska jistým předstupněm možného zřízení vojenské základny USA nebo NATO v Česku.

Kromě toho se vláda v posledních týdnech dohodla, že začne brát vážně roli armády ve společnosti a dá jí tolik pozornosti, prestiže a peněz, kolik bude nutné, aby měla její existence smysl pro bezpečí země. Pro ochranu svobody, spravedlnosti, ale i našich životů. Putin, Kreml, Moskva a Rusko jsou přitom nepředvídatelný a krutý faktor, který přesvědčuje, že bez USA to nepůjde.

Výsledkem je dluh

Proč připravujeme obrannou smlouvu s USA, a ne s Čínou, asi drtivé většině čtenářů není nutné vysvětlovat. A proč ne tedy s Evropskou unií? Protože EU nemá žádné vojenské kapacity a hlavně plány. Proč se nedržíme stranou, mimo dohody s velmocemi? Když jsme se o to v roce 1968 nadšeně pokusili, skončilo to okupací vedenou vojsky Sovětského svazu a Kreml má bohužel pořád touhu ovládnout území Česka i Slovenska. Proč ne s NATO? S aliancí máme smlouvu, která zahrnuje velkou míru spolupráce – ale ruský útok na Ukrajinu a zejména jeho způsob ukázal, že se vyplácí připravená územní obrana, a tu opravdu nemáme.

České vlády plány na obranu chvílemi až trestuhodně sabotovaly - i zásluhou neurčitého pocitu poměrně velké části občanů, že po okupaci Sovětským svazem bychom už měli mít od cizích vojáků pokoj (ovšem pocitu umně přiživovaného posledních patnáct let Moskvou). Někdy to dělaly zbytečným šetřením, jindy zbytečným rozhazováním, kdy jsme nakupovali vojenskou techniku bez hlubších strategických záměrů. Jako by jediným smyslem našeho členství v alianci bylo očekávání, že nás NATO ochrání. Výsledkem je dluh v technice i připravenosti společnosti na obranu, který se dá vyjádřit sumou několika set miliard korun.

Když odjela minulý týden ministryně obrany Jana Černochová na jednání do USA, ohlásila, že chce dohodnout obrannou smlouvu s USA. Stalo se, o její konkrétní podobě se začne vyjednávat v květnu, snad bude podepsána ještě letos, Slováci pracovali s USA na podobné smlouvě rok a půl. Česku by měla usnadnit spolupráci s americkou armádou, nákupy tamních zbraní, USA bude investovat do tuzemských vojenských infrastruktur, které mohou být využity jednotkami NATO nebo přímo USA (Spojené státy už investovaly několik miliard korun do modernizace dvou vojenských letišť v Česku).

Americká armáda bude moci výměnou za investice do české obranyschopnosti využít vojenskou infrastrukturu v Česku. Ještě nevíme jakou, o tom se bude vyjednávat. V případě nutnosti a po svolení vládou a parlamentem by mohly americké jednotky působit v Česku. Podobně to mají už na Slovensku, v Polsku, Rumunsku, Německu a další dvacítce zemí NATO. My jen doháníme, co jsme zameškali.

Stejně tak se vláda pokouší dohnat zameškané v oblasti výzbroje – a také tady vede nejjednodušší a nejvíce logická cesta přes USA. Na obranu země potřebujeme třeba minimálně 24 stíhaček. Máme dvanáct dvacet let starých gripenů, v roce 2027 skončí smlouva o jejich pronájmu, v tu dobu už budou zastaralé a USA nabízejí špičkové stroje F-35, které už nakupuje nebo chce koupit několik zemí NATO. Třeba jen kvůli vzájemné bojové komunikaci stíhaček se jejich pořízení jeví výhodné i pro Česko.

Klíčové slovo

Podobné je to s tanky, vrtulníky, možná i obrněnci. Nákupy zbraní v USA se dějí způsobem dohody vláda – vláda. Nikoli vláda – soukromá společnost, jak je často běžné v obchodech v Evropě. Má to své výhody, z hlediska zákonů je to jednodušší a serióznější. Zejména když jsou země či jejich vlády v politické shodě - a to stvrzuje připravovaná obranná smlouva, která je základem vůle se společně bránit. USA na rozdíl od evropských zemí nabízejí také vojenský sortiment v šíři, který potřebuje česká armáda – a samozřejmě nejen ona, nakupuje tam i řada zemí NATO. Spolupráce je výhodná kvůli kompatibilitě techniky i výcviku vojáků.

Slovo spolupráce je samozřejmě klíčové. Nemluvíme o závislosti, o vazalství, o jediném spojenci nebo dodavateli vojenské techniky. Jsme na tom vojensky dost špatně a je hloupé a nezodpovědné hrát si dál s představou, že dodávky zbraní z USA nebo dohoda o obraně, nebo dokonce americké jednotky na českém území, jsou návrat k časům, kdy nás okupovala sovětská armáda. Nebo že se zase zavazujeme někomu mocnému, kdo nás zneužije.

Krok, který udělala v USA ministryně Černochová z pověření vlády, je nezbytný. Během dvaceti let našeho členství v NATO jsme jednali hodně vychytrale. S jistotou, že se nám dostane obrany od ostatních, jsme do vlastní armády a schopnosti společnosti pomáhat vojákům v obraně investovali málo. Podléhali jsme spíše pocitové než rozumové potřebě „nezávislosti na velmocích“ - a do čela státu si kvůli téhle verzi nezávislosti volili Václava Klause a Miloše Zemana, kteří představu voličů o české suverenitě přivedli téměř do náruče Moskvy.

Zásluhou ruské agrese na Ukrajinu a nepředvídatelnosti dalších kroků Moskvy je na místě si přiznat, že to bez spolupráce se „silnými“ nepůjde. USA jsou v tomto směru tím „silným“ pro celou Evropu - a jak je řečeno v podtitulku, bez vojenské spolupráce s Washingtonem nelze zajistit bezpečnost země, dokonce ani Evropy. Realita není ve slovech „ne základnám“, ale v uznání, v jaké situaci jsme se i vlastní chybou ocitli.