Kauza STAN potvrdila tradici veksláků v tuzemské politice

Všechny prameny případu Michal Redl & Petr Hlubuček se spojily obviněním dvanácti osob, policie skončila většinu operativní práce, odposlechy, sledování a vyhodnocování, kdo – jak říká obvinění – organizoval zločineckou skupinu, kdo se jen vezl a kdo měl na lidi ze skupiny kontakty, ale není podezřelý, že by se podílel na její trestné činnosti. Pět lidí skončila ve vazební věznici a detektivům začala rutinní práce. Výslechy obviněných, svědků, hodnocení dokumentů či počítačů, zabavených při domovních prohlídkách.

V tomto ohledu nemáme vlastně žádné nové informace, které by šlo opřít o oficiální fakta – jako byly uniklé texty policejního obvinění. Podle informací Respektu výslechy přinesly další důkazy. Někteří obvinění se prý rozmluvili a je pravděpodobné, že detektivům popíší, co v obvinění chybí, tedy čeho se týká porcování sum jako desítka a stočtyřka, o kterých se mluví na uniklých odposleších. Možná bude ještě obviněn někdo další, stíhání některých členů skupiny může být zastaveno – v minulosti se to stávalo často, třeba v případu Čapí hnízdo.

Druhou věcí je politický rozměr. Ministr školství Petr Gazdík skončil, příliš dobře znal Michala Redla a jeho spojení s Radovanem Krejčířem v případech, které už byly odsouzeny. Stejně tak nemá politickou budoucnost Stanislav Polčák, který se podle svých slov znal s otcem Michala Redla Petrem od roku 2008 a rodinu k hnutí STAN podle všeho přivedl.

Nezodpovězena zůstává otázka, jak je možné, že tak zkušení politici jako Gazdík nebo Polčák se s dotyčnými stýkali, přestože znali minulost Michala Redla a také jeho otce, prominentního zaměstnance JZD Slušovice a od roku 1977 agenta StB. Protože tenhle kontext je v celé věci klíčový. Podobné známosti totiž ovlivňují tuzemskou politiku už třicet let. Nejen Petr Redl, ale stovky lidí, jejichž „podnikatelské začátky“ jdou do osmdesátých let; do doby, kdy svobodu „podnikatelů“ určovala do velké míry StB a podniky, které měla pod kontrolou.

Stovky úspěšných podnikatelů posledních třiceti let vyrostly v komunistických podnicích zahraničního obchodu (PZO). Podnicích, které jako jediné mohly obchodovat se Západem, pracovaly pod drobnohledem Státní bezpečnosti. V atmosféře Gorbačovovy perestrojky v lehce uvolněných časech se jejich zaměstnanci stávali pašeráky západní elektroniky, peněz, parfumerie, oblečení a hlavními dodavateli českých veksláků. Mohli vyjíždět na Západ, znali aspoň základní prvky svobodného trhu a využívali to na konci osmdesátek k vydělávání peněz pro sebe samé.

V PZO a ve spolupráci s StB vyrostl třeba jeden z nejbohatších Čechů Andrej Babiš. Svého učitele - komunistického rozpočtáře Svatopluka Potáče - měla skupina kolem Pavla Tykače. Lobbista a přítel jedné z hlavních postav nedávné ODS Pavla Béma - Roman Janoušek - zase udělal podnikatelskou kariéru pod křídly lidí z PZO Strojexport. Skupina lidí kolem Františka Mrázka byla složena z bývalých veksláků, někteří z nich prošli kariérou komunistického Pragokoncertu. Pod křídly PZO pracoval i Václav Kočka, muž pražského polosvěta veksláků, který ovládl pražské Výstaviště a byl blízkým přítelem jak Miloše Zemana, tak Jiřího Paroubka. Můžeme vyjmenovat desítky lidí z pézetóček, kteří v devadesátých letech zbohatli a žili v těsné symbióze s politiky.

Jejich výhodou byla znalost podnikání, kontakty v zahraničí. Dostat se v totalitě do PZO vyžadovalo často silný žaludek, podlézání, kamarádství s nomenklaturními komunisty, uplácení, spolupráci s StB nebo udávání. Tohle všechno se vyplácelo a tohle všechno si „vyvolení“ přinesli do devadesátek a intoxikovali svými praktikami českou ekonomiku i politiku. Neférově samozřejmě jednali i někteří polistopadoví nováčci v prostoru volného trhu, ale na umění lidí z PZO to často nestačilo. Nebo na umění lidí „ze Slušovic“ - podniku, který v osmdesátkách dostal stejná privilegia, jaká měly komunistické PZO.

Měl k nim blízko premiér Václav Klaus, pak i Miloš Zeman nebo Stanislav Gross či Jiří Paroubek. Babiš se premiérem dokonce stal. V kasách politických stran nacházíme nepřetržitě od počátku devadesátých let peníze, které tam poslali tihle podnikatelé. Počínaje majitelem KPB banky Antonínem Moravcem, který byl odsouzen později k pěti letům vězení, ale na počátku devadesátých let „půjčil“ tehdejším vládním stranám ODS, ODA a lidovcům dohromady sto dvaceti milionů korun, což byla tehdy ohromující suma - a konče dnes rodinou Redlů a jejich dary STAN, ale v menším i ODS nebo TOP 09.

Samozřejmě jedním z nejhorších případů ovlivnění politiky komunistickými šíbry spojenými s estébáky je zmíněný Andrej Babiš. To, jak dokázal ve spojení s vládou Miloše Zemana neférově privatizovat chemický průmysl, kdy mu vláda nastavila podmínky, o kterých se ostatním jen snilo, se jednou dostane do čítanek. Neuvěřitelný je i fakt, kdy Babiš zjistil, že nejsnadnější podpora leží v politickém vlivu, který může získat on sám, což se mu celkem snadno podařilo. A jako ministr financí a později i premiér se podílel na nastavení pravidel toku dotací do koryta, které vyhovovalo jeho Agrofertu.

Politici z hnutí STAN teď mají po právu problém. Hlavně proto, že se nikdy nepoučili - a zřejmě to neměli ani v úmyslu - z dlouhé řady propojení politiků a někdejších totalitních obchodníků, které se nakonec dostaly na povrch, a stály kariéry řady vysokých straníků. I politici z hnutí STAN nakonec akceptovali pravidla, která do svobodného trhu přinesli v devadesátých letech komunističtí obchodníci. Místo toho, aby se od nich jako představitelé demokratické země snažili co nejvíc odříznout.

Nicméně pokud STAN nepostihne další, třeba i menší skandál, bude mít půlrok na očistu, vysvětlení a nalezení nových, důvěryhodných tváří. Je totiž málo pravděpodobné, že během našeho předsednictví EU přijde vyjádření nedůvěry vládě nebo STAN bude muset z vlády odejít. Dost už přitom můžou napovědět komunální volby.