Češi si nevědí rady s traumatem udavačství a kolaborace

Osobní zážitek. Potkal jsem na ulici malého moravského města po dlouhých létech souseda z dětství. „Ten Žid Zelenskyj si zaslouží za mučení Rusů na Donbasu oprátku, doufám, že ho Putin jednou dostane a pověsí,“ řekl mi. Mávl jsem nad tím rukou a šel dál. Ale pak mě napadlo, co bych udělal, kdybych na podobnou větu narazil na sociálních sítích a viděl, že má tisíce lajků a stovky sdílení. Nahlásil bych vzkaz policii, jak nás nabádají instrukce Úřadu vlády?

„Možná není příjemné někoho nahlašovat, ale uvědom si, že lži ve veřejném prostoru jsou nebezpečné. Na dezinformace upozorni standardním způsobem na dané sociální síti, trestné činy neváhej nahlásit Policii ČR,“ stojí v čerstvém doporučení Úřadu vlády, které jistě souvisí s aktuální válkou na Ukrajině. Policie skutečně prověřuje desítky podobných vzkazů ze sociálních sítí jako podezření na trestní činy z nenávisti, podpory násilí a genocidy. Podle informací Respektu nicméně většinu šetření provádí detektivové na základě „vlastních nálezů“. Prověřují statusy, na které sami narazili na jimi „hlídaných“ stránkách.

Většina lidí, které jsem oslovil, by měla problém sami něco „nahlásit“. Ať už jde o nenávistné fake news nebo třeba podezření, že kolega v práci vzal úplatek a defraudoval peníze. Problémy podpořit občanskou iniciativu v oznamování zločinů má i stát. Třeba zákon o ochraně tzv. whistleblowerů, tedy těch, kteří „písknou na pomyslnou píšťalku“, když někdo nehraje podle jejich názoru fér, měl platit podle dohody EU v Česku už od prosince loňského roku, ale zatím neprošel parlamentem.

O ochraně lidí, kteří nahlásí podezření na trestnou činnost třeba v zaměstnání, před propuštěním a šikanou se v Česku jedná už minimálně patnáct let, ale jak vidno, skoro bezvýsledně. Protože nám však hrozí za nedodržení podmínek z EU postih, vytvořilo ministerstvo spravedlnosti směrnici, která nahrává možnosti ochrany oznamovatelů trestných činů. Zákon to ovšem není a taková situace stěží někoho motivuje oznámit policii, že jeho šéf uplácí starostu, aby firma dostala městskou zakázku.

Doporučení Úřadu vlády k nahlašování agresívních slovních projevů s velkým dopadem na sociálních sítích by podle všeho nepřišlo, kdyby Rusko na Ukrajinu nevtrhlo. Politici si uvědomují, že jsme válkou ohroženi i my: jakákoli podpory ruské agrese na Ukrajině je podporou našeho nepřítele a bezpečnostním rizikem. Protože všichni podporovatelé ruské agrese na Ukrajině se mohou stát v případě rozšíření útoku směrem na západ spojenci režimu, který páchá válečné zločiny.

Nicméně i tak se vede laická debata o tom, zda nás stát vlastně nenabádá k udávání svých bližních. Podivných, popletených, snad i nebezpečných, ale pořád bližních. Nikdo z těch, kdo má problém s „nahlášením“ by určitě nechtěl být terčem trestného činu, který váhá oznámit. V mnoha personách však vítězí emoce a zakódované přesvědčení, že jakékoli „oznámení státním organizacím“ je udání - a každé udání je špatně.

Má to svou tradici, moc dvou totalitních režimů, které zažila země v minulém století, stála do velké míry právě na udavačích; na strachu každého občana něco udělat, říct nahlas, protože by to mohl někdo vidět či slyšet a mohl by ho udat. Jako pamětník vím, o čem mluvím, lidi žijící v komunistickém režimu svazoval především strach z toho, že někde něco neprozřetelně řeknou nebo udělají a dostanou se za to do kriminálu.

Rozhlasové kanály jako Hlas Ameriky nebo Svobodná Evropa se poslouchaly, ale ze ztlumených přijímačů a o zprávách se mluvilo jen s opravdu prověřenými blízkými. Na komunisty se nadávalo doma a děti měly zakázáno o tom, co se řeklo doma, mluvit ve škole. Známý, kterému jsem v létě 1989 nabídl k podpisu petici Několik vět, jež vybízela k propuštění politických vězňů a vůbec projevům svobody, se k smrti vyděsil, protože jsem to udělal v hospodě a někdo mohl vidět, že text četl, a mohl ho udat. Strach z udání byl všudypřítomný.

Udavači v minulém režimu byli vedeni „nízkými pohnutkami“. Doufali, že získají u vrchnosti nějakou výhodu, chtěli se někomu pomstít, jinému ublížit. Bezpochyby tak jednají někteří lidé i dnes. Udávají sousedy a další bližní za hlouposti nebo si dokonce údajné provinění vymyslí. Do takové společnosti nechce asi nikdo patřit.

Nicméně nahlásit trestný čin nebo zločin je často odvážným rozhodnutím. Bezpochyby někdy velmi těžkým, osobně bolestným. Může přinést nespravedlivé stigma. Může ohrozit vztahy. I rozhodnutí nahlásit veřejnou a masívně sdílenou podporu krutosti a brutality, která navíc může ohrozit naše hodnoty nebo zloděje, bývá jistě vždy velmi složité.

Jenže dělat věci ve veřejném zájmu a pro dobro obce je často složité. Na vahách je spousta pochyb a obav z možných následků. V každém případě ale nejde o udavačství. Tohle trauma minulosti by už nemělo určovat naše myšlení a rozhodování.