Čelíme spiknutí elit a odborníků?

Vůle hlasujících lidí je svatá, i když se mohou fatálně mýlit. My jsme se o tom přesvědčili v roce 1946, kdy si lidé demokraticky zvolili cestu do totality. To, že ctíme a respektujeme hlas voličů, ale neznamená, že bychom neměli přemýšlet o tom, na základě jakých informací se společnosti při své volbě rozhodují.

A v této souvislosti je podstatná novinka, která tu dosud nebyla. Stále větší část veřejnosti označuje za viníky svých potíží dva okruhy lidí: elity a odborníky. Někteří o nich mluví jako o jednom balíku – prostě ti co drží spolu. Může ale demokratická a otevřená společnost fungovat, když se naprosto zřekne důvěry v inteligenci?

Pozor na „pseudo“

Reakce na vystoupení Velké Británie z EU jsou doslova fascinující. Ukazují totiž velmi zřetelně, jak složitý svět kolem nás je, a jak málo o něm vlastně víme. V Británii zavládl chaos, hlavní agitátoři za vystoupení najednou říkají, že není s odchodem třeba spěchat, někteří novináři, kteří byli za, píší, že nechtěli „špatný“ brexit, který teď nastal, ale „dobrý“ brexit. Bohužel není jasné, co tím myslí. Lidé říkají, že kdyby věděli, co odchod obnáší, hlasovali by jinak a do toho přišlo zjištění, že Skotsko by mohlo exit v parlamentu vetovat atd. Ne, vůbec nechci tvrdit, že by nyní hlasování dopadlo jinak, jen chci poukázat na to, že nikdo vlastně netuší, co teď nastane. A veřejnost je zaskočena tím, že to někdo neví…

A tady se dostáváme k otázce, zda může širší veřejnost rozhodovat o tak složitých tématech v referendu? Respektive, může rozhodovat kvalifikovaně? Odpověď vůbec není jednoduchá. V demokracii platí, že většina rozhoduje - někde pouze prostřednictvím voleb, jinde i s využitím zmíněného referenda. Bát se hlasu veřejnosti znamená bát se demokracie. Na tom se asi shodne většina; ale jak pomoci veřejnosti, aby měla dostatek potřebných informací?

Moderní společnost se naučila problémy řešit tak, že ctila hlas lidí, kteří tématu rozumějí. Za tím účelem vznikaly všude po světě státní, soukromé či akademické instituce, jejichž vědění pomáhá hledat řešení. Jenže tato společenská „shoda“ na významu vzdělání a znalostí mizí. Vzývá se „selský rozum“, který je prý autentický, a tudíž správný.

To je naprosto ideální situace pro populisty různého druhu. Pokud nemohou svá tvrzení dokázat a odborníci se ozvou, že hlásají bludy, populisté prostě prohlásí, že „pseudoelity“ či „pseudovědci“ brání v rámci „politické korektnosti“ aplikování selského rozumu. Ano, odborníci nejsou vševědoucí, navíc víme, jak často se experti ve svých názorech liší. Nicméně tak jako potřebujeme zedníky či kominíky, potřebujeme i ekonomy, historiky či sociology. A i když se neshodují, máme pořád možnost jejich vystoupení konfrontovat s poznatky jiných.

Jak na léčbu

O tom, že elity a odborníci jsou odříznutí od reality životů „obyčejných lidí“, přitom nejčastěji říkají rovněž představitelé elit. Je jedno, jestli je to v Česku či ve Velké Británii, nejhlasitějšími kritiky elit z řad novinářů, politiků, sociologů či politologů jsou zase novináři, politici, sociologové či politologové. Prostě využívají situace k tomu, aby získali větší prostor pro své teze a cíle. Nic na tom nemění jejich volání: Pozor na tu elitu, odborníky a experty. Jsou tu proti vám, vy jste ti moudří, ne oni.

Pochybování je velká výsada lidí. Je to nepostradatelný korektiv. Problém nastává, když se ta pochybnost stává hlavním, či dokonce jediným motorem. Je pozoruhodné, že to, co bylo snem komunistů v padesátých letech, se nyní stává téměř ideálem části Západu: manuálně pracující mají lepší názory než inteligence, protože dav se nemýlí. Komunisté věděli, proč to dělají. Nejenže tím chtěli odměnit stoupence revoluce, ale zároveň věděli, že tak snadněji ovládnou celou společnost.

Český politolog Petr Robejšek na svůj blog nedávno napsal: „Elity chtějí lidu přístup k moci zavřít hned na dva západy. Tvrdí, že v demokracii nejde o většinová, ale o správná rozhodnutí, a to co je správné, většina vůbec nedokáže posoudit. Tento přístup diskriminuje prostého člověka a především hodnotu praktického myšlení.“

Dovolím si nesouhlasit, je to klasická debatní finta, kdy se polemizuje s něčím, co nikdo nehlásá. Nejde o to, že by se neměl respektovat názor většiny, ale je nutné mluvit o tom, že i většina se může mýlit. V čase sociálních sítí, kde se téměř každý občan mění v aktéra, čelíme nové realitě, kterou předchozí generace nezažily. A nejde jen o politiku. Nedávno jsem byl na debatní akci českých lékařů, kteří vážně řešili, jak čelit tomu, že přibývá lidí, kteří dají na facebookové rady, že na vyléčení rakoviny je dobré vypít aviváž. Prý přibývá lidí, kteří si myslí, že to lékaři nedoporučují jen proto, aby nepoškodili farmaceutické firmy.

Na sítích je také možné sledovat, jak známým fotografům či malířům lidé radí, jakou by měli příště volit kompozici. Zkrátka dostupnost veřejně aktivních lidí vzbuzuje mnohdy dojem, že se máme k jejich práci vyjádřit.

Kolik váží býk

Z pohledu politiky a společnosti je zajímavé přemýšlet o tom, jak propojit aktéry a veřejnost ve fungující komunikaci. Cestou ale není to, že budeme nadbíhat většině a tvrdit jí, že chyba je u těch druhých. Což podle mě dělá pan Robejšek. Ve svém zmiňovaném blogu chce dokázat, že laická veřejnost se rozhoduje lépe než ta odborná a nabízí dva příklady. Jsou si podobné, tak tady jen jeden z nich:

„V roce 1906 navštívil Galton jeden venkovský trh. K atrakcím patřila i soutěž o to co nejpřesněji odhadnout váhu vystaveného býka. Lidé kupovali losy a psali na ně svůj odhad. Osm set lidí, farmáři a laici, uvážliví a zbrklí, vzdělanci a prosťáčci; prostě jako v demokracii. Galton sesbíral losy, vypočetl, jak by tipovala masa, kdyby byl „jedna osoba“, a očekával naprosto zcestný odhad. Ale mýlil se on. Skutečná váha byla 1.198 liber a „hloupá masa“ tipovala 1.197 liber.“

Bohužel tenhle případ nedokazuje vůbec nic v tématu, které řešíme - a sice jestli se většina nemůže mýlit. Vystavený býk je jeden objekt, který máte přímo před očima (navíc nečelíte masivní dezinformační kampani), můžete se tedy rozhodovat na základě vlastní zkušenosti či prostě odhadu. V dnešním globalizovaném světě by tento test měl smysl jedině tehdy, kdybychom se lidí v Londýně zeptali: Na náměstí v Manchesteru právě stojí býk, kolik podle vás váží?

V tak velkých referendech, jako je brexit, prostě nejde o jednu dílčí věc, kterou můžeme jednoduše definovat, změřit, zvážit či popsat. Během jednoho hlasování se rozhoduje o rybářích na pobřeží, o podpoře vědy na univerzitách, o zaměstnání milionů lidí, o finančních transakcích. Světově uznávaný vědec Richard Dawkins nedávno napsal, že se necítí kompetentní, aby o brexitu hlasoval ano či ne. „Jak to mám vědět? Nestudoval jsem ekonomii. Ani historii. Jak se opovažujete svěřit tak důležité rozhodnutí nevědomcům, jako jsem já?“

Jeho názor je zajímavý a je třeba ho respektovat, nicméně stejně tak by byla chyba vést debatu o tom, jestli referenda vůbec mají být. Kdyby se například Marine Le Pen po vítězných volbách rozhodla vyvést Francii z EU, asi by mnozí kritici brexitu volali: „Skandál, musíte udělat referendum.“ Měli bychom mluvit o tom, jak veřejnost nabídnou vějíř informací, které k rozhodnutí potřebují.

Když přišel Mnichov

Debata před, ale i po brexitu až překvapivě připomíná události, které ve své mimořádné knize Mnichov - Krize appeasementu 1938 popisuje britský historik David Faber. Nejde o srovnání odchodu Británie z Unie s Mnichovem, ale forma debaty a reakce společnosti je nebývale podobná. I tehdy se vytvořila psychóza, že je třeba naslouchat hlasu lidu, a ne odborníků či jiných politiků (jako byl třeba Winston Churchill).

Veřejnost si nepřála mít válku a zdálo se, že nějaký zájem Československa o jeho pohraničí je naprosto nesmyslný ve světle hrozby války s Adolfem Hitlerem. Tehdejší premiér Neville Chamberlain toužil po obdivu, stále dokola četl nadšené dopisy, které mu veřejnost posílala, když sliboval, že bude mír. Popularitě podřizoval vše, vyhazoval odborníky, kteří s ním polemizovali, a nezříkal se ani manipulace veřejného mínění.

Využíval k tomu například vlastníka několika novin lorda Beaverbrooka, který premiérovi v září 1938 napsal: „Panují temné časy. To, co potřebujeme, nejsou informace; je to vedení.“ Jinými slovy slíbil cenzuru. Beaverbrookův list Daily Express pak pravidelně vycházel s oslavným titulkem: „K evropské válce nedojde.“ Premiér dával přednost líbivosti v očích veřejnosti před jejím férovým informováním.

K cenzurování zpráv byla nucena i BBC či týdeníky, které se promítaly před filmy v kinech. Když se někde náhodou informace provalily, byli prý lidé šokováni a vykřikovali, že byli podvedeni. Jak moc byli zrazeni, se však ukázalo až po Mnichovu. Tehdy se totiž jasně vyjevilo, že Chamberlain neměl žádný plán, a válka přišla tak jako tak.

Veřejnost nikdy neměla mít vliv na rozhodování politiků. Ti na rozdíl od ní měli jasné zprávy, že i když s požadavkem na Sudety ustoupí, Hitlerovi to nebude stačit a přijde válka. Voliči nečetli tajné depeše, analýzy vojenských specialistů, zprávy jiných vlád či tajných služeb. Prostě se nemohli rozhodnout kvalifikovaně. U referenda to dnes bylo podobné.

Zejména bulvární tisk dostal od majitelů zadání, že musí být proti setrvání v Unii, a tak děsily veřejnost jak o život. Manipulovalo se s informacemi, jak na stránkách tisku, tak ve vyjádřeních politiků. Když drtivá většina ekonomických expertů prohlásila, že odchod britskou ekonomiku poškodí, byli okřiknuti, ať jsou zticha. Proto se dnes lidé či města diví, že už nebudou mít nárok na evropské dotace, že některé výrobky mohou zdražit, případně, že možná bude muset zůstat zachovaný volný pohyb osob, což byl pro většinu hlavní důvod k hlasování pro odchod.

Následný scénář

Už z této připomínky Mnichova je patrné, že není mým cílem tvrdit, že se nemá pochybovat o krocích odborníků či elit. Vždyť i pohled na dnešní Británii ukazuje, jak mohou elity fatálně selhat, když vyvolají referendum a přesvědčují o nějakém kroku, aniž mají připraven následný scénář. Ostrované to nepochybně zvládnou, ale současný chaos je stojí příliš mnoho.

Pro nás je však podstatné stále si uvědomovat, že ani zdravá skepse nemá vést k tomu, že se zavřeme před informacemi lidí, kteří si prostě myslí něco jiného. V posledních měsících se příliš často mluví – bez jakýchkoli věcných podkladů – o tom, že je tu jakási nepsaná dohod „elit“, jak podvést „obyčejné“ lidi. Jakýkoli odborný hlas je potom vnímán nikoli jako příspěvek do diskuse, ale jako pokus o manipulaci. Podle výzkumu společnosti YouGov věřilo mezi zastánci setrvání Británie v Unii akademikům 68%, ale u zastánců odchodu to bylo jen 26%, u ekonomů byl rozdíl v důvěře ještě větší. Exitáři ostatně nedůvěřovali téměř nikomu. Lze takhle fungovat?

Hlas odborníků či elit není důležitější než hlas většiny. Nejde tu ani o inteligenci, nýbrž o znalost. Pokud zkrátka někdo chce o něčem rozhodovat, měli bychom na něj klást nárok, aby si také něco zjistil. Když však budeme tvrdit, že stačí jen „selský rozum“, nemůže to dopadnout dobře.

Jestli se má Evropa dostat ze stávajících potíží, musíme hledat cestu k součinnosti širší veřejnosti, odborníků a politiků. Zatím se to nicméně nedá moc očekávat. Útok na nedefinované odborníky či elity je doslova frontální, a kdo by si myslel, že se jej účastní jen odpůrci sjednocené Evropy, velmi by se divil. V nedělních Otázkách Václava Moravce ministr zahraničí Lubomír Zaorálek plameně hovořil o tom, že evropské „elity jsou nevěrohodné“ a dodával, že se dokonce podílely na jakémsi podvodu vůči veřejnosti.

Právě on nabízí vysvětlení, proč je u nás tak malá podpora Evropské unie. V Česku totiž vlastně nemá na politické úrovni žádné silné zastánce. Vztah k Unii se neprojevuje v Bruselu, ale doma. Sociální demokraté možná jednají v Bruselu více proevropsky než ODS, doma však vedou vášnivou kampaň proti Unii. Pokud podle českého ministra zahraničí evropská elita selhala, měl by podat demisi. Tou elitou je totiž on sám.