Dav se zmocnil velkých dějin

Můj otec měl v osmdesátých letech pravdu, když přemýšlel o podivném vztahu malých a velkých dějin a psal, že lidé žijí soukromé životy ve svých malých dějinách, do nichž pak někdy vtrhnou dějiny velké v podobě válek, revolucí a střídání režimů. Po většinu času se ale tyto dvojí dějiny neprolínaly, lidé si obvykle našli způsob, jak se těm velkým přizpůsobit a rychle se vrátit do těch malých. Tvořili onu proslulou mlčící většinu, jejíž nechuť k politice byla pro každý režim vítanou zárukou klidu.

Jenže platí to i dnes? Nejčastějším vysvětlením nové vlny populistů a společenských bouří je to, že prý elity se – jako už tolikrát v minulosti - odtrhly od lidu. Mám o tom pochybnosti. Byly snad někdy elity a lid zajedno? O válkách lid nikdy nerozhodoval, a co se týče revolucí, ty by bez vůdců z řad elit zůstaly bouřemi ve sklenici vody.  I když jejich spouštěčem byly hlad a bída oné mlčící většiny, která už – jak pravil Marx – neměla co ztratit, leda své okovy.

Myslím, že dnes jsme svědky něčeho, co vypadá jako plíživá revoluce, jejíž příčiny jsou úplně jiné než u všech jejích předchůdkyň. Tou revolucí je sama proměna vztahu mezi velkými a malými dějinami, kdy se mlčící a pasivní většina mění v hlasitý a aktivní dav. Jen se podívejte na ty ubohé elity, jimž je vyčítáno odcizení: třesou se strachy před tímto davem, který stále silněji křičí, že mu elity nenaslouchají. Populisté jsou ostatně také elita, jen s tím rozdílem, že se neštítí křičet souhlasně s davem proti „odcizeným byrokratům“.

Je docela možné, že tato revoluce smete celou jednu éru, která bude v budoucnu považována za zlatý věk Západu, jehož obyvatelé žili v nevídaném blahobytu. Bude to revoluce, jejíž příčinou nebyl hlad ani bída, ale technologický dárek jménem internet, který mlčící – a syté - většině poprvé v dějinách propůjčil hlas.

Facebook jí strhl okovy a umožnil jí veřejně promluvit, čímž odzátkoval po staletí potlačovanou touhu být vyslyšen. Jenže když jednou dostanete hlas, chcete být nejen vyslechnut, ale i poslechnut – a každý zvlášť. To však nejde, protože těch hlasů jsou miliony a každý je jiný. Odtud pak rozčilení tohoto „osamělého davu“ (David Riesman): Konečně můžeme veřejně říkat, co si myslíme a co chceme, a oni (elity) na nás kašlou!

Dav jednotlivců, z nichž každý pozvedl svůj hlas a pocítil jeho moc, se chopil velkých dějin. Žádá referenda o svém osudu a populisté mu vycházejí vstříc – ze strachu, že jinak jím budou smeteni. Nemá smysl argumentovat, že žijeme v nejlepší éře lidstva a byla by škoda ji zničit. V politice není realitou to, co objektivně existuje, ale to, jak se jeví v myslích lidí. A jejich realitou je hněv, že sice získali díky svému hlasu nárok měnit velké dějiny, ale ty se pořád chovají netečně k jejich vykřičeným touhám a frustracím.

Navzdory vítězství zastánců Brexitu je možná tento hněv davu pouze přechodný, já však na obzoru nevidím nic, co by jej mohlo uklidnit. Nevěřím v to, že si jej evropské elity dokážou usmířit nějakou vstřícností. Není totiž vůči komu, jelikož ten hlasitý dav je kakofonií rozčilených myslí, z nichž každá má svůj vlastní nárok. Chtějí se podílet na velkých dějinách a mám neblahé tušení, že se jim to podaří. Budiž. Otázka je, zda potom vůbec zůstane místo pro malé dějiny, kam bychom se před těmi velkými mohli ukrýt.