Ve stínu Araratu I.

Na počátku července si Arméni užívají svátek Vartavar, kterým si připomínají pohanské a křesťanské tradice jejich země.

Do Jerevanu jsme dorazili brzy nad ránem nočním lehátkovým vlakem z gruzínského Tbilisi. Jako první jsme se v arménské metropoli ubytovali. Náš hostel se v podstatě skládal z posledních dvou pater výškové budovy, která se nachází na Moskevské ulici – vnitřním silničním okruhu obepínajícím oválné centrum milionového hlavního města. Po příchodu nám obětavá recepční přinesla snídani a my jsme se mohli kochat výhledem z osmého patra. Obloha byla indigově modrá, nad střechami ranního Jerevanu se postupně rozlévalo slunce a na horizontu se přibližně šedesát kilometrů od nás tyčily impozantní vrcholky Malého a Velkého Araratu. Ačkoliv je především Velký Ararat (5137 m. n. m.) považován za hlavní symbol Arménie – jeho vyobrazení můžeme najít například na sto a pěti set dramových bankovkách nebo na lahvích nejznámějšího druhu arménského koňaku – samotná hora se dnes nachází v Turecku.

Během snídaně se k nám připojili dva cestovatelé z Kalifornie. „Právě jsme byli venku, všude na ulicích je to jako ve válečné zóně. Arméni slaví svátek Vartavar, při kterém se všichni navzájem polévají vodou,“ sdělil nám jeden z Američanů. Až teď jsem si všiml, že z něj kape na podlahu jídelny voda. „Opravdu si dejte pozor, hlavně na otevřená okna. A rozhodně si dejte všechno, co může navlhnout, do igelitových sáčků,“ doplnil svého kamaráda druhý, podstatně sušší cestovatel.

Po chvíli jsme se vydali na cestu. Ještě když jsem scházel po schodech z našeho hostelu-panelákového bytu, říkal jsem si, že ti dva Američané to asi trochu přehánějí a maximálně potkáme několik dětí s vodními pistolemi. Přesto jsem si dal peněženku, fotoaparát a pas do sáčku. Jakmile jsem vyšel ze vchodu, na hlavě mi přistál kbelík vody. A rozhodně nebyl poslední. Celé město se proměnilo skutečně v jedno velké vodní bojiště. Polévání se neúčastnili pouze děti, ale Arméni všech věkových skupin. Abych řekl pravdu, nejnebezpečnější byly hospodyně, které dopoledne vařily oběd a čas od času z okna někomu vylily na hlavu vědro plné vody.

Centrum Jerevanu je navíc plné nejrůznějších fontán, jezírek a kašen, takže člověku prostě nezbývá nic jiného než si v nejbližším obchodě pořídit vlastní láhev nebo v lepším případě rovnou vědro. Samozřejmě je jasné, že než vám prodavač vědro prodá, pravděpodobně vás polije vodou. Největší koncentrace „pouličních bojů“ bývá podle mé vlastní zkušenosti v okolí Náměstí republiky a pak na sever odtud v blízkosti Národní opery. Arméni jsou při polévání opravdu vynalézaví, jednou se nám například stalo, že jsme stáli na přechodu a čekali na zelenou, když tu přijelo terénní auto se ztmavenými skly a zastavilo těsně před námi. Náhle se otevřely zadní dveře a my dostali přímý zásah škopkem vody.

Svátek Vartavar představuje spojení arménských pohanských a křesťanských tradic. Původně se jednalo o oslavu bohyně lásky, plodnosti a vody Astghik – jakási varianta mezopotamské Ištar – která podle legendy šířila lásku po Arménii tím, že zemi kropila vodou s okvětními lístky růží („vard“ znamená arménsky růže). Proto se nikdo koho na Vartavar pokropí vodou, nesmí cítit dotčeně, protože se jedná o určitou formu požehnání. Mimochodem, asi 20 kilometrů na východ od Jerevanu se nachází Garni – jediný dochovaný pohanský chrám v Arménii, který byl také částečně zasvěcen bohyni Astghik.

Po přijetí křesťanství Arménským královstvím v roce 302 byl Vartavar zařazen mezi liturgické svátky Arménské apoštolské církve. Slaví se vždy 14 týdnů po velikonoční neděli a letos připadl na 7. července. Arménie byla vůbec první zemí, která přijala křesťanství jako své státní náboženství. V roce 287 přišel podle pověsti do Arménie sv. Řehoř a snažil se přesvědčit arménského panovníka Tiridata, aby konvertoval ke křesťanství. Král místo konverze Řehoře nechal uvěznit v hluboké studni několik kilometrů jižním směrem od Jerevanu. Díky pomoci místní křesťanské komunity Řehoř ve studni přežil 15 let. V roce 302 Tiridatés přišel o rozum, ale Řehořovi se podařilo hegemona uzdravit. Ten poté z vděčnosti prohlásil křesťanství státním náboženství Arménie; římský císař Thedosius učinil obdobný krok až o 78 let později.

Na místě Řehořova věznění dnes stojí klášterní komplex Khor Virap, což v překladu znamená hluboká studna. Stejně jako za Jerevanem, se i za Khor Virapem tyčí majestátní Ararat. Avšak několik desítek metrů za klášterem jsou vidět strážní věže a ploty s ostnatým drátem, které představují tureckou hranici. Turecko sice ještě v roce 1991 uznalo nezávislou Arménii, avšak po začátku bojů o Náhorní Karabach mezi Armény a Azery, Turecko podporující ázerbájdžánskou stranu uzavřelo své hranice. Kromě otázky Karabachu dodnes vytváří napětí mezi oběma zeměmi arménská genocida, která proběhla v Osmanské říši v době první světové války. A nesmím zapomenout na to, že Arméni neustále připomínají Turkům, že jim sebrali horu, na jejíž vrchol po potopě přistála Noemova archa. Ale jak vám řekne skoro každý Armén: „Ararat si jednou vezmeme zpátky!“