Thatcherová z Vilniusu

Ženy ve vysoké politice to měly vždy těžké. O to více si musejí pomáhat. Litevská prezidentka Dalia Grybauskaite a německá kancléřka Angela Merkelová se dobře znají již od roku 2004, kdy se Grybauskaite stala komisařkou Evropské unie zodpovědnou za resort vzdělání a kultury. Obě ženy sdílejí pragmatický a racionalistický přístup k výkonu politiky, což jistě do určité míry souvisí s tím, že obě před vstupem do politiky působily v akademické obci. Stejně úspěšná jako na poli vědy byla Grybauskaite jako komisařka EU. V roce 2008 se jí podařilo uskutečnit v evropských strukturách malou revoluci. Dosáhla totiž toho, že prvně v historii byl v evropském rozpočtu vyhrazen větší podíl financí na podporu růstu a zaměstnanosti než na podporu ztrátového zemědělství.

Když v roce 2009 zasáhla Litvu ekonomická krize, Grybauskaite se vrátila z Bruselu a stala se litevskou prezidentkou. Díky drakonickým úsporným opatřením se jí podařilo snížit státní dluh země a obnovit růst. Od té doby bývá na Litvě přezdívána „Železná lady“. V letošním roce se však bude muset litevská Margaret Thatcherová vrátit do evropské politiky, protože její země bude v druhém pololetí předsedat Radě EU. Předsednictví Litvy bude symbolicky zahájeno 9. května v německých Cáchách, kde Dalia Grybauskaite obdrží Cenu Karla Velikého za podporu ideálu evropské jednoty a prosperity. Slavnostního ceremoniálu na svátek Nanebevstoupení Páně v cášské radnici se také zúčastní kancléřka Merkelová. Cena Karla Velikého je jednou z nejprestižnějších evropských cen, mezi její laureáty patří Winston Churchill, Jan Pavel II., Bill Clinton či Václav Havel.  

Ostpolitik

Grybauskaite už se nechala slyšet, že hlavní prioritou litevského předsednictví bude prohloubení programu Východního partnerství a navazující energetická bezpečnost společenství. Na litevské hospodářství má neblahý dopad především zavedení sankcí na Bělorusko po nereprezentativních prezidentských volbách v roce 2010. Běloruské zboží totiž do té doby představovalo jednu třetinu exportu litevských přístavů. Litevská prezidentka proto usiluje o to, aby se dalšího summitu Východního partnerství v listopadu zúčastnil běloruský premiér Michail Mjasnikovič. V případě Ukrajiny je Grybauskaite ještě rozhodnější, pro litevský server The Lithuanian Tribune nedávno řekla: „Ukrajinská otázka musí být brzy vyřešena. Evropské směřování Kyjeva by mělo být podpořeno podpisem asociační dohody s Bruselem v průběhu litevského předsednictví.“ S aktivnější východní politikou začínají souhlasit také další evropští politici jako například předseda Hospodářského a sociálního výboru EU Henri Malosse, který řekl reportérům serveru Euractiv: „Neměli bychom vztyčovat novou železnou oponu na východě. Pokud na východě vznikne nová železná opona, komu to nejvíce ublíží? Nejspíše Litvě.“

Podle Grybauskaite má Litva rozhodně svým východním sousedům co nabídnout. Především se jedná o úspěšnou postkomunistickou transformaci a příkladné vypořádání se s krizí roku 2009 bez vnější pomoci. „Pokud máte politickou vůli a zodpovědnost, nepotřebujete nikoho, aby vám pomáhal. Je pouze na vás, jak budete spravovat svoji zemi. Absence této politické zodpovědnosti stojí za dnešními problémy některých jihoevropských zemí,“ řekla Grybauskaite v nedávném rozhovoru pro německý server Deutsche Welle. Litevská prezidentka prosazuje, co nejrychlejší přijetí společné evropské měny, která se podle ní již dostala z nejhoršího. „V případě Litvy už de facto euro máme, protože kurz litevského litasu je k němu pevně připoután,“ dodala pro Deutsche Welle. Jako pravděpodobné se prezidentce jeví přijetí eura Litvou v roce 2015.

V litevské zahraniční politice se po roce 1991 čím dál silněji projevují koncepce postavené na nostalgické vzpomínce na historické Litevské velkoknížectví, které se v dobách svého největšího rozmachu rozpínalo od Baltského k Černému moři. Avšak současná Litva má úplně jiné výchozí pozice. Litevská politická elita v čele s Grybauskaite má neúměrně velké zahraničněpolitické ambice v poměru k ekonomickému výkonu a velikosti země. Za zmínku rozhodně stojí rapidně se zhoršující demografická situace státu – mezi lety 1989 až 2011 ztratil takřka 700 tisíc obyvatel z původních 3,7 milionu. Aktivní východní politika země prosazovaná Grybauskaite také nevyhnutelně vede ke konfrontaci s Ruskem, státem který stále Pobaltí považuje za svoji sféru vlivu.

Ruská karta

„S Vladimirem Putinem jsem se setkala na čtvrt hodiny v Helsinkách v roce 2010. Neustále něco požadoval, což pro naše vzájemné vztahy neslibuje nic dobrého. Chybí nám respekt ze strany Ruska. Je to jako propast mezi západním a východním způsobem myšlení,“ řekla pro dánský deník Politiken Dalia Grybauskaite a měla naprostou pravdu. Minimálně od nástupu Vladimira Putina do prezidentského úřadu v roce 2000 Rusové po Litevcích neustále něco požadují. Jednou je to zlepšení sociální situace místní ruské menšiny, jindy zřeknutí se odškodnění za sovětskou okupaci v roce 1940, poté pro změnu umožnění bezvízového tranzitu do ruské exklávy Kaliningrad atd. Největší problém vzájemných vztahů však představuje plánovaná výstavba litevské jaderné elektrárny Visaginas, která má nahradit JE Ignalina uzavřenou v roce 2009 na základě přístupové smlouvy s EU. Do roku 2009 byla Litva významným exportérem elektrické energie, nyní je však nezdravě závislá na dodávkách zemního plynu z Ruska. Kreml se snaží Litevce vydírat tím, že pokud elektrárnu nepostaví, budou mít garantované nižší ceny plynu. V opačném případě může Gazprom třeba i zavřít kohoutky. V minulosti se o výstavbu elektrárny zajímala americká společnost Westinghouse, dnes je nejžhavějším kandidátem japonská skupina Hitachi. Jestli k výstavbě skutečně dojde, však stále není rozhodnuto.

Až na počátku července převezme Vilnius předsednictví od Irska, Dalia Grybauskaite se bude snažit dodat unii novou dynamiku především v energetické politice a ve vztahu bloku k jeho východním sousedům. Litevské předsednictví rozhodně přinese nové vize, ale i nové problémy spojené s chladným vztahem k Rusku. Hlavní je, aby si litevská administrativa neukousla příliš velké sousto vzhledem ke svým možnostem. Velkolepé vize by se potom mohly snadno rozplynout a zbyly by jen problémy. Naději v tomto případě ovšem dává úzká spolupráce mezi litevskou prezidentkou a německou kancléřkou. Pro německý týdeník Spiegel v nedávném rozhovoru Grybauskaite o Merkelové a Německu řekla: „Nemohu si představit zemi, která za něco platí a přitom si neklade žádné podmínky. Je legitimní, že Berlín unii vede. Na summitech Rady není okolo stolu nikdo, kdo by znal evropská fakta lépe než Merkelová.“

Až začne v druhé polovině roku řídit unii tandem „železných dam“, rozhodně se máme na co těšit. Mělo by se jim minimálně podařit vyvážit zájmy velkých a malých členských států Evropské unie, vzhledem k tomu, že každá zastupuje jednu z těchto skupin a stejně tak by se jim mělo podařit konečně formulovat koherentní východní politiku společenství. Bylo by také příjemným zlepšením, kdyby jednou museli východní sousedé, především Rusko, reagovat na výzvy a nabídky z Bruselu jako první. Zatím to bylo bohužel většinou naopak.