Hledání ochlupené pravdy: proč ženy často nenávidí svá těla

„Jsem vousatá žena,“ říká o sobě spisovatelka Mara Altman, které aktuálně vychází sbírka nevážně vážných ilustrovaných esejů s názvem Gross Anatomy. V nich zkoumá obecné pověry i tvrzení z reklamních kapaní, jež spoluvytvářejí vztah žen k vlastnímu tělu. Na začátku byly úplně jednoduché otázky typu: Kdo určil, že by ženy neměly mít na těle ochlupení? Jak to, že je pot považovaný za něco nepříjemného? Proč je výstřih s prsy sexy, ovšem upnuté legíny zvýrazňující „camel toe“ jsou odpudivé?

Altman se zkrátka pokouší najít „ochlupenou, zpocenou a páchnoucí“ pravdu, proč ženy často nenávidí svá těla. S nadějí, že když odhalí absurditu a nelogičnost mnohých tradovaných tvrzení a praktikovaných rutin, přispěje k tomu, že se sebe-obviňování promění v úžas.

V jejích textech se prolínají vzpomínky s vědeckými poznatky a psychologií. Vnímání vlastního těla u ní odstartovala netradiční výchova hippie rodičů: „Když jsem vyrůstala, měla jsem odlišné pojetí ženskosti. Dospěla jsem k názoru, že jakékoli umělé vylepšování vzhledu svědčí o nedostatku sebepřijetí. Znamenalo by to, že nejsem dost silná na to, abych byla takovou, jaká doopravdy jsem.“

V trefný postřezích se Altman věnuje tělesnému ochlupení a tlaku na jeho odstraňování, který ve Spojených státech reklamní průmysl rozjel začátkem 20. století v době, kdy ženské oblečení začalo odhalovat více kůže. Není-li však člověk olympijským plavcem, odstraňování ochlupení nemá žádný význam. Nehledě na to, že folikuly pomáhají při hojení kůže. Dále odhaluje i mýty o potu, ale stejně tak pátrá po významu a povaze zvuků, které člověk vydává během sexu.

Zde si bere na pomoc Lorraine McCune z Rutgers University, která vzdychání a bručení popisuje jako zcela přirozenou reakci těla na námahu za situace, kdy potřebuje více kyslíku. Nejlépe je to prý vidět třeba na hráčích tenisu: kdyby se při úderu soustředili na potlačení vzdechů nebo výkřiků, mělo by to negativní dopad na jejich výkon. Některé výzkumy v řadách profesionálních hráčů ukázaly, že se zvukovým doprovodem jejich míčky zvyšují rychlost téměř o čtyři procenta. U sexu jde o něco podobného - s tím rozdílem, že se ze zvuků dějících se mimoděk se postupem času stal komunikační kód.