Do daňových rájů proudí čím dál víc peněz, odhalily Paradise Papers

Jsme zhruba v polovině týdne, na jehož začátku byl masivní únik balíku dat, který dostal název Paradise Papers. Soubor čítající přes 13 milionů dokumentů je plný informací o tom, jak mocní a bohatí tohoto světa ukládají své peníze do daňových rájů, aby se vyhnuli placení daní ve své domovské zemi. Balík dokumentů se podařilo získat novinářům z německého deníku Suddeutsche Zeitung a mezinárodního konsorcia ICIJ.

Žurnalisté informace mají z firmy Appleby, která extrémně movitým klientům pomáhá s daňovou „optimalizací“. Na rozdíl od podobného úniku dat ze společnosti Mossack Fonseca, ke kterému došlo loni na jaře a který vstoupil ve známost pod jménem Panama Papers, se v případě Appleby jedná o firmu s mnohem solidnější pověstí. Co jsme se z Paradise Papers zatím dozvěděli? Samo jištění, že boháči a nadnárodní firmy ukrývají bohatství do daňových rájů, není ničím novým ani překvapivým. Dočítáme se třeba o tom, jak velké globální firmy jako Apple nebo Nike používaly daňové ráje k snižování daní – a zvyšovaly si tím zisky. Takové chování nám může přijít nemorální, ale zatím se zdá, že je zcela legální. Totéž platí u soukromých osob.

Největší pozdvižení proto nezpůsobily odhalení vychytralých daňových praktik u byznysmenů, neboť u těch se to čeká, ale u celebrit, které si zakládají na morálním kreditu. Hlavním terčem kritiky mezi známými osobnostmi se stal irský zpěvák Bono. Frontman skupiny U2 v roce 2007 investoval 5,8 milionu eur do obchodního centra  Aušra, které sídlí v malém litevském městě. Vlastníkem obchodního centra je podle zjištění Paradise Papers firma Nude Estates registrovaná v daňových rájích na Maltě a v Guernsey. Bono bere odhalení vážně, o registraci v daňových rájích prý nevěděl a doufá, že se vše vyšetří - byl prý jen nic netušícím akcionářem.

Dalším vysoce postavenou osobností, jejíž jméno figuruje na seznamu Paradise Papers, je britská královna Alžběta. Britská média informují, že miliony liber výnosů z královnina Lancasterského vévodství byly investovány na Kajmanských ostrovech a na Bermudách prostřednictvím nikdy nezveřejněného offshorového fondu. Na seznamu firem, do kterých tento fond investoval, byl i obchodní řetězec BrightHouse, který byl v Británii kritizován za to, že prostřednictvím lichvářsky vysokých úroků u spotřebitelských půjček zneužívá chudé lidi. Také vévodství bere nařčení vážně a brání se, že o 12 let trvající investici nic nevědělo.

Sečteno a podtrženo, Paradise Papers odhalily množství detailních informací o globálních tocích peněz firem a jednotlivců. V tomto množství detailů bychom ale neměli přehlédnout širší obrázek, který Paradise Papers ilustrují. Ten ukazuje nepříjemnou pravdu - totiž že množství kapitálu proudícího do daňových rájů každým rokem stoupá. Jinými slovy, bohatí platí stále menší daně a chybějící peníze ve státních rozpočtech tedy platí čím dál více obyčejní lidé.

Ekonom Gabriel Zucman z Kalifornské univerzity v Berkeley v textu pro deník Guardian přibližuje, o jak velké sumy peněz kvůli existenci daňových rájů přicházejí velké evropské státy nebo USA. Ačkoli většina firem podniká právě v těchto velkých zemích a žije tu také většina zaměstnanců a spotřebitelů těchto firem, velká část jejich zisků odtéká do zemí s nulovými nebo velmi nízkými daněmi. Evropská unie podle Zucmana takto přichází o pětinu všech vybraných firemních daní, což ročně odpovídá 60 miliardám eur.

Zucman také spočítal, že americké nadnárodní firmy získávají 63 procent ze svých celkových zahraničních zisků v daňových rájích. Před deseti lety to bylo jen 43 procent a před dvaceti méně než 30 procent, upozorňuje Zucman. Možných řešení, jak únikům peněz do daňových rájů zamezit, existuje podle Zucmana několik. Jedním z nich je zavedení tvrdých sankcí proti daňovým rájům ze strany ostatních zemí. Podle Zucmana bylo také pomohlo pohrozit bankám, které se na nekalých daňových praktikách podílejí, odebráním licence (stávající pokuty považuje za příliš nízké).

Dalším opatřením, které by svět globálních financí zprůhlednilo, by podle Zucmana byla povinnost uvádět u majitelů nemovitostí ve velkých městech jako Londýn nebo New York jméno vlastníka. Velká část nemovitostí na Manhattanu či Londýna je totiž držena anonymními vlastníky. A ze všeho nejvíce by globální toky zprůhlednil globální finanční registr. Jak ale takový registr zavést, to už Zucman neuvádí.