Z divadla do šapitó

Takzvaný nový cirkus (nebo současný cirkus, chcete-li) u nás v posledních letech rychle nabývá na oblibě a stává se pevnou součástí divadelního prostředí. Největší měrou se o to zasloužili vytrvalí organizátoři festivalu Letní Letná (kde se představují zahraniční hvězdy) a samozřejmě i stále populárnější aktivity domácí La Putyky.

Úvodní věta přitom skrývá jedno lokální specifikum: zdaleka ne všude by bylo možné tak samozřejmě použít výraz „divadelní prostředí“. Prolínání divadelních a cirkusových postupů má v Česku poněkud jinou tradici než v hlavních světových centrech nového cirkusu, tedy především ve Francii, ale i v Belgii, Kanadě nebo ve Skandinávii. Čeští novocirkusáci na rozdíl od zahraničních kolegů do šapitó většinou přicházejí z divadelního prostředí a donedávna se k cirkusu nijak zvlášť nehlásili.

A na podobě domácí novocirkusové scény je také silné ovlivnění divadlem stále znát. Typickým příkladem může být Divadlo bratří Formanů. Začínali s pouličním kabaretem a loutkami, postupně však došli ke svébytné variantě nového cirkusu, ve které nejsou základem skvěle provedené technické triky, ale především atmosféra, výtvarná nápaditost, specifický humor a přátelsky ironické vtahování publika do dění. Trochu paradoxně tak působí, že právě Divadlo bratří Formanů nyní v Praze představilo několik souborů, které reprezentují úplně opačný,   „cirkusácký“ přístup k věci.

Sonet bez magie

Jejich nenápadný a dokonce bezejmenný festival by bylo možné nazvat „Formani předvádějí své přátele aneb S kým jsme si ve světě padli do oka“. V jeho rámci bylo možné v Praze zhlédnout inscenace Gramoulinophone francouzského souboru 2 rien merci a Respire od italsko-švýcarského dua Circoncentrique, hlavním tahákem akce však byl Sonnet pour un clown (Sonet pro klauna). Inscenace italského MaGDa CLANu byla pro české publikum lákavá především díky tomu, že se na ní Petr Forman spolupodílel i režijně.

Stopy formanovské hravosti se však v představení uváděném ve stanu na koupališti Na Petynce hledaly obtížně. Sonnet pour un clown chce být současně cirkusem, hororem i klauniádou, přesvědčivě se mu však nedaří stát se ani jedním. Navzdory účasti Petra Formana MaGDa CLAN selhává právě tam, kde bývají Formani nejsilnější: ve schopnosti propojit cirkusové, kabaretní i divadelní postupy a vytvořit atmosféru přátelské pospolitosti diváků i účinkujících.

Úvod byl ještě slibný. Klaunsky bezohledný pokus „rozhýbat“ mrtvolu a přinutit ji k akrobacii přinejmenším vyvolával zvědavost. Následoval však sled nepříliš souvislých výstupů, které neoslnily ani cirkusovou technikou, ani divadelní nápaditostí. Společným rysem se nakonec zdálo být hlavně to, že mlely jaksi naprázdno. Scény na sebe sice formálně navazovaly, ale vykloubenou, temně groteskní atmosféru jim bylo nutné dodávat zvnějšku: v lepším případě prostřednictvím vynalézavého svícení, v horším pomocí reprodukované hudby.

Několik přímočaře klaunských scén typu opileckého popojíždění na jednokolce sice nepostrádalo vtip, nepřekročily však meze samostatných čísel. Na mělčině naopak pravidelně končily divadelnější výstupy s obecně pojatým tématem úzkosti a nemožnosti útěku. Planě vyzněla i zprvu efektní pasáž, při které na udivené diváky padaly velmi opravdově vyhlížející bankovky. Účinkující s penězi chvíli tančili, pak se za zvuků stále agresivnější hudby porvali a nakonec bankovky posbírali, proměněni do podoby kdákajících slepic.

Nový cirkus pro všední den

O poznání sympatičtější byla mnohem méně ambiciózní klauniáda dua Circoncentrique, která se hrála na Výtoni v podpalubí lodi Tajemství. Přiznaně obyčejné komorní vystoupení se sice nevyhýbalo ani divadelním postupům - i v tomto případě stála za pozornost hlavně práce se světlem. Podstatná však byla ryze cirkusová technika. Ať už v podobě netradičně pojatého žonglování nebo efektní akrobacie na Cyrově kole, tj. ocelové obruči o průměru přibližně dva a půl metru.

S takovým pojetím se u domácích souborů prakticky nelze setkat. V Česku zatím neexistuje specializovaná (novo)cirkusová škola, která by vychovávala profesionální artisty, a tak nezbývá než nahrazovat techniku divadelní vynalézavostí. (Výjimku tvoří La Putyka, která úspěšně loví mezi sportovci.) Má to i své výhody. Spojování cirkusové techniky s divadelním cítěním často bývá kamenem úrazu i u špičkových světových souborů. Přitom právě v tomto ohledu se má český nový cirkus čím chlubit: ať je to „klasik“ Ctibor Turba, Formani nebo třeba divadlo Krepsko.

Skromný festiválek bratří Formanů tedy může českým příznivcům nového cirkusu pomoci v rekapitulaci a lepším nastavení měřítek. Prázdninové setkání s letenskými hvězdami je tak trochu svátkem; tohle byl nový cirkus pro všední den.

Autor je redaktorem Světa a divadla.