Setkávání s Bohumilem Hrabalem

Bohumil Hrabal nežil ve vzduchoprázdnu u psacího stolu, ale v kontextu doby a často ve střetu s ní. Ovlivnil ho surrealismus, existencialismus, ovlivnili ho přátelé, lidé z hospody a zcela zvláštním způsobem i hudba a výtvarné umění. Těžko říci, co bylo rozhodující, Hrabal se nikdy nestal vyznavačem jediného směru, každý vliv proměnil až k nepoznání, v pravý opak. 

Karel Marysko seznamoval Hrabala s moderní literaturou, Egon Bondy s paradoxy filozofie a Vladimír Boudník ho vtahoval do moderního umění blízkého abstrakci. Nicméně Boudníkův vliv byl asi nakonec ten nejvýraznější, nejhlouběji uložený do podvědomí spisovatele. Vždyť Boudník nebyl jen experimentující grafik, byl i mesiášem modernismu a nové imaginace. Kolem Boudníka se pohybovali také další výtvarní umělci, přátelé z Uměleckoprůmyslové školy v Praze, příznivci strukturální tvorby a četní obdivovatelé.

Je třeba připomínat i tento výtvarný okruh, s nímž se dostával do kontaktu i Hrabal. Zdeněk Bouše či Jaroslav Rotbauer se dotýkají Hrabalovy antipoetiky, sdílejí s ním existenciální pocity a surreální vize. Legendární Hrabalův libeňský byt Na Hrázi čp. 24 přijal leckteré bouřlivé návštěvníky, k literárnímu salonu měl daleko. Hrabalovy libeňské a vysočanské hospody či ty Boudníkovy žižkovské byly svědky nekončených diskuzí.

Hrabal prožil mládí v útulném prostředí pivovaru na malém městě v čase první republiky. Tam nepochybně začíná i jeho kult piva a celoživotní idealismus, který chápe hospodu či raději hostinec jako vlídné a přátelské prostředí, jako místo k rozhovoru a pobavení. V Nymburce a okolí patřilo dobré pivo k životu, k filozofii lidí placatého, rovinatého kraje Polabí, kde vládla velebná nuda málem ráje na zemi. Kam jinam také zajít než do hospody a ponořit se do toku hospodských a sousedských řečí. Ke každé lepší hospodě patřil sál, kde se konaly tancovačky, letní zahrádka s kaštany a někdy vzadu i kuželník.

To v Praze, kam Hrabal přichází v době studií, vypadala hospoda docela jinak. Dožívají staré časy a hospodský život první republiky se už nikdy neobnoví. Mění se nálada, lidé jsou opatrní, o politice raději nemluví. Hrabal jako pomocný dělník z Kladna či zaměstnanec podniku Sběrné suroviny vstupuje už do jiné hospody, ale jeho idealismus trvá dál. Naslouchá chlapům, kteří pijí pivo, splývá s jejich řečí, noří se do kolektivní paměti, autentického zdroje svého budoucího díla. Objevuje i druhou stránku hospody, její existenciální úzkost neboli „hlučnou samotu“.

Za normalizace dostává hospoda ještě další rozměr, stává se místem opozice a součástí podzemní samizdatové sítě. V hospodě se nadává na poměry a řekne se leccos, co není na veřejnosti možné.

Hrabalův stůl v zadní místnosti U Tygra fungoval jako neoficiální literární konference a redakce pro četné opisy tehdy ještě na psacím stroji. Tady se domlouvaly knížky Jazzové sekce, z ruky do ruky půjčovaly samizdaty, tady se připravovaly polistopadové plány Hrabalových sebraných spisů.

Z hlediska sémantiky, kterou Hrabal někdy připomínal, je pozvednutí půllitru, ve shodě s Rolandem Barthesem, cosi jako pozdrav. Dnes bychom pivo nazvali médiem a návštěvu hospody rituálem. Pití piva podporuje koloběh řeči, vyprávění i blábolu a vyplavuje mimo jiné surový literární materiál. Médium protékalo Hrabalovi nejen hrdlem, ale také hlavou, všemi smysly, vsakovalo se do příběhů a tvorby. Jeho hospodská poetika by nikdy nevznikla bez idealismu, soucitu, bez pochopení absurdity a tragikomedie života.

Hrabal zazářil v šedesátých letech, byl obdivován i v mizerné době normalizace, a nic na tom nezměnil ani problematický a zfalšovaný rozhovor publikovaný v roce 1975 v Tvorbě. Pálení jeho spisů na Kampě bylo hanbou, na Jirousovu básničku raději zapomenout: „U Zlatýho tygra / se stal Hrabal / dobrým komunistou. // Teprve teď jsem si / naší dobou jistou.“ Nelehkou Hrabalovu situaci přesně vystihl Egon Bondy a právem ji nazval očistcem, když napsal: „Věru, že se mu v atmosféře, kdy na jedné straně veřejně pálili jeho knihy a na druhé mu neomaleně dávali najevo, že jen z milosti ho mocipáni trpí jako poskoka, nežilo ani dobře, ani klidně.“

Literatura zprostředkovává svědectví a svědkem může být jen účastník události. Ten, kdo chce svědčit, musí vstoupit do špinavé řeky. A to byl i případ Hrabala, kterého normalizace vláčela sem a tam, on se zapletl i s tím, co nechtěl, co mu bylo proti srsti, s čím nesouhlasil. Ovšem moralisté, malí koniáši a ideologové všeho druhu pokřikují dodnes. Čím by ale byla literatura sedmdesátých a osmdesátých let bez Hrabala, bez románů Obsluhoval jsem anglického krále a Příliš hlučná samota. Co všechno se skrývalo za strachem autora a pocitem viny, se už nedovíme. Jistě ale i obavy, že nesplní své literární poslání, nepředá svědectví.

Po revoluci v roce 1989 se situace kolem Hrabala změnila. Zájem o literaturu ustupuje do pozadí, lidé jsou zcela zaujati svobodou médií. Také Hrabal je ovlivněn novým fenoménem žurnalismu a píše fejetony směšující literaturu, každodenní události a politiku. Václav Kadlec zahájil v roce 1992 v Pražské imaginaci vydávání Hrabalových sebraných spisů, ale o knížky už není takový zájem, jako býval. Společnost jako by se Hrabala nasytila, užila si ho a teď už potřebovala něco jiného než pábení.

Jiří Gruša má asi pravdu, když výraz „pábení“ odvozuje od latinského „fabula“, respektive německého „fabeln“ či „pabeln“, tedy fabulovat, vyprávět příběhy. Čeština má řadu zkomolenin a převzatých slov, a Hrabal je pro ozvláštnění také rád používá. „Fabeln“ ovšem splývá s „babeln“, s bábelem, babylonským zmatením jazyků, a v neposlední řadě také s domácím blábolením a blábolem. Hrabal vyslechl mnoho řečí, hospodských blábolů, vstupoval do řeky, do níž se nedá vstoupit dvakrát stejným způsobem, protože řeka stále plyne jako čas života. Hrabal vyslechl mnoho lidských řečí, ale z blábolu dovedl odklonit čistý pramének pábení a vlastní tvorby.

Tomáš Mazal konstatuje, že „pábitel“ je dnes už překonaným pojmem a stává se archaismem. Pábitelem nekonečna byl jen Hrabal, furiantem nekonečna, jak se sám nazval, byl jen on. Slavná kapitola české literatury je dopsána, ale odkaz díla pokračuje, Hrabal se vrací a opět si získává naše srdce. Čteme už jinýma očima, pomaleji, ale čteme se stejnou chutí, se stejným zaujetím a jen se divíme, co jsme přehlédli a čeho jsme si tenkrát nevšimli.

Bohumil Hrabal nepatřil k disentu, nebyl občanským aktivistou, jeho místo bylo jinde, a jiné bylo i jeho celoživotní poslání. Nesouhlasil s komunistickým režimem a moc ho nezískala nikdy na svou stranu. Pohyboval se na delší trati, potřeboval vydržet a nemohl nepsat. Nakonec obludný systém vyhořel a pyramida moci se zhroutila jako hromádka popela. Revoluce pak byla sametová.

Bohumil Hrabal se narodil před sto lety, hluboko ve dvacátém století. Zažil ta lepší léta první republiky, válku, krutovládu padesátých let, nadějná léta šedesátá, únavná léta normalizace a dožil se pádu komunismu i obnovy demokracie. Už jen pouhý výčet nám říká mnoho o tom, co Hrabalův „obyčejný člověk“ zažil, jaké situace zakusil, kdy mu nezbývalo nic jiného než se smát.

Jen tak, spíše mimochodem, Hrabal poznamenal, že detaily jsou u něj vlastně všechno. Sám naznačil, v čem spočívá podstata jeho prózy, jaký je k ní klíč. Z mozaiky slepené z tisíce střípků, historek, anekdot, zaslechnutých hovorů vystupuje příběh jako svědectví o nelehkém lidském osudu. K vyjádření toho podstatného, co dělá literaturu osobitým vyprávěním a poselstvím, není třeba idejí, gest, konstrukcí ani symbolů. Postačí jen lidský materiál a účast na toku života a proudu řeči. Příběh je základním vzorcem chování a myšlení a je dostatečným vysvětlením smyslu existence.