Jako by Wachowští natočili Matrix přímo pro mě

Před patnácti lety měl v Česku premiéru první díl sci-fi trilogie Matrix, která vyprávěla o (téměř) dokonalé počítačové simulaci, v níž žije zotročené lidstvo a domnívá se, že jde o realitu. Do Česka přišel film se čtyřměsíčním zpožděním a předem se o něm mluvilo jako o zlomovém díle v dějinách kinematografie. Zároveň kvůli menšímu rozšíření internetu nebyl snímek tak dobře dostupný v pirátských kopiích na síti - pro většinu diváků v Evropě se tedy opravdu jednalo o zjevení po dlouhém čekání.

S odstupem času se zdá, že Matrix zapadá mezi podobné milníky jako Metropolis (1927), 2001: Vesmírná odyssea (1968) či Blade Runner (1982). Pozoruhodné je, že všechny tyto filmy byly v době svého vzniku brány jako pseudofilosofické prázdné bubliny, které pouze lákají publikum oslnivými triky. Historie je docenila až zpětně. Jak je tomu u Matrixu? 

Magazín Moviezone.cz položil otázky několika zdejším filmovým publicistům, spisovatelům, překladatelům a producentům. Mezi nimi byl i redaktor Respektu Kamil Fila, jehož vztah k Matrixu je poměrně intenzivní – psal o  něm jednu z ročníkových prací na katedře Teorie a dějin filmu a audiovizuálních médií na FF MU a o několik let později redigoval a doslovem doplnil knihu Matrix od amerického kritika Joshuy Clovera, kterou vydal Britský filmový institut v řadě moderních klasik (např. vedle Pulp Fiction) i starých klasik (Metropolis, Občan Kane, Andrej Rublev) – u nás vyšly v nakladatelství Casablanca. Jeho odpovědi na anketní otázky nakonec mají rozsah samostatného textu, který zveřejňujeme na našem webu.

Vzpomínáte si, co ve vás zanechalo první setkání s Matrixem? Jaké byly dojmy z první projekce?
Šel jsem na ni vyzbrojený čtením recenze Františka Fuky v Cinemě, že je to film, na který dlouho čekal a ani nedoufal, že vznikne. A já to bral jako radu „staršího bráchy“. Premiéra Matrixu mě zastihla v době, kdy jsem (trošku opožděně) naplno jel v kyberpunku – ať už to byl William Gibson, japonská anime nebo Tetsuo, navíc jsem hodně frčel i na hongkongské kinematografii (John Woo, Yuen Woo-ping).

Ke všemu jsem byl přesně v tom stadiu, kterému se v angličtině říká sophomore - čili okouzlený znalostmi z prvního ročníku vysoké. Studovat film a filosofii byla pro Matrix jakási ultimátní kombinace – téměř cokoli, co jsem se v té době dozvěděl na přednáškách, se v tom filmu nějak zrcadlilo. Nebo jsem si to tam minimálně dovedl promítnout.

Zkrátka, měl jsem dojem, že všechny moje malé soukromé radosti a objevy se najednou zhmotnily do jednoho souborného uměleckého díla - tedy, že to Wachowští natočili přímo pro mě. Opravdu jsem cítil jistý pocit vyvolenosti, v podstatě jako hlavní hrdina Neo, ať to zní z odstupu třeba komicky. Je jisté, že ten film je vystavěný tak, aby se tak cítil každý divák, který pochytí základní zápletku a dovede si ji spojit se svou situací nýmanda – jímž je na přelomu nácti a dvaceti víceméně každý z nás.

Zajímavé je, že jsem to přitom tehdy nebral tak, že se alternativa stala mainstreamem a nějak se tím zdiskreditovala. Přijímal jsem to, jako že my, nerdi a geekové, dostáváme šanci se ukázat, spojit se, naladit se globálně na jednu vlnu, provést určitou kulturní revoluci.

Přímý zážitek z projekce byl každopádně fascinující. Koupil jsem si předem lístky na dvě představení za sebou. Od počátku jsem věděl, že to chci vidět vícekrát, v následujícím měsíci jsem na to šel každý týden ještě jednou. Co si pamatuju, tak jsem nikdy předtím ani potom nic takového neudělal.

Nebylo každopádně pochyb, že šlo o technickou revoluci, destilát a prolnutí více filmařských stylů, zároveň poměrně nekompromisní vyprávění, které po divácích vyžaduje plnou soustředěnost. Vlastně jsem podle toho pak sortoval lidi, kteří to stíhají, nebo ne, a ti druzí pro mě byli „loseři“ a „starci“. Došlo mi třeba, že to je dílo dělící od sebe jednotlivé generace, kdy zkrátka lidé jako třeba můj táta se už nechytají a ani nechtějí. Dodnes si pamatuju čtení některých recenzí nebo i záznamů ve Filmovém přehledu, z nichž bylo patrné, že pisatelé prostě nechápou, co se děje na plátně. Doposud všichni byli zvyklí, že „filosofická sci-fi“ znamená něco existenciálního od Tarkovského a najednou se myšlenky traktovaly nejenom v mezičasech akčních scén, ale přímo i pomocí počítačových triků a kung-fu, které zde sloužily jako zobrazení toho, jak jsou smysly omezené, případně, jak se mozek učí nové věci.

Ten film velmi rázně určil, že TEĎ začalo 21. století, éra počítačů, internetu, virtuálních avatarů, hypertextového myšlení, intermediality, multikulturality, feminismu, transhumanismu apod. Spousta hollywoodských filmů mi pak najednou připadala beznadějně zastaralá, pomalá, málo komplexní. 

A jak se s odstupem času na první Matrix díváte?
To prvotní okouzlení samozřejmě a nevyhnutelně vyprchalo. Některá vršení odkazů na jiná díla dnes vidím jako víc mechanickou než kreativní práci. Vidím jisté „loutkové“ vedení herců, čímž nemyslím jen to, že byli při natáčení akčních scén věšeni na drátky. Všechno v tom filmu je až úporně přesně načasované, nic v něm volně neplyne, ale vše zapadá do předem připraveného schématu. To samo o sobě není banální, ale pořád je to schéma.

Možná ale dojem rozkouskovanosti a „slepenosti“ k tomu filmu patří jako ke kultovnímu zážitku; možnému fetiši, kdy je možné soustředit se na detaily a jejich slastné opakování. Aspoň tak definuje Umberto Eco kultovní film na příkladu Casablanky a platí to dokonale i zde. Asi žádné scény z jiných filmů nebyly analyzovány (ale třeba i parodovány) tak často jako různé scény z Matrixu, a není to zdaleka jen jedna. Jde o téměř celý film, neboť je v něm minimum hluchých nebo předělových míst.

Na Matrixu jako takovém mi s odstupem nevadí nic. Vadila mi vlna stylistických nápodob, zelenými a modrými filtry počínaje a bullet-timem konče. V matrixovském fikčním světě mělo použití všech výrazových prostředků přísnou logiku – něco bylo možné ve virtuálním světě (nazelenalém) a něco v tom reálném (modrém).

Ještě víc mi vadilo rozšíření paranoidních konspiračních myšlenek. Podle mě je přitom film mnohem inteligentnější než hloupé konspirační teorie nebo blouznění různých sektářů. Náboženské paralely pokládám jen za hru s kulturním dědictvím, které pomáhá vyprávět příběhy. Jinými slovy – Bibli a příběh Ježíše máme zažitý. Nicméně Matrix a jeho spiritualita je spíš v opozici ke křesťanské podřízenosti přijímání osudu.

Mnohem podstatnější než nějaké nadčasové archetypy mi na Matrixu připadalo vzrušující naopak to, jak dokázal popsat velmi aktuálně pocit generace lidí, které celoživotně čeká nudná kancelářská práce, a oni sní o něčem, co by jim z tohoto údělu pomohlo uniknout. Právě tento motiv precizně rozvádí ve své knize Joshua Clover. Když vezmeme film do důsledku, tak v podstatě nabádá nejen k odpojení se od systému a žití nenásilně alternativním způsobem, ale vyloženě ke zničení systému, aby ani ostatní nebyli napojení.

Pamatuju si, jak velmi krátce na to, ve stejném roce 1999, přišel Fincherův Klub rváčů. Jak Matrix, tak Klub rváčů jsou asi nejsilnějšími příklady virtuální vzpoury mojí generace. Jde o velmi odlišný typ revolty, v něčem stejně marný, jaký zakoušela generace našich rodičů s hnutím hippies. Ale rozhodně jiná, ne sebedestruktivní nebo vyhánějící tak na okraj, jakou zakoušeli lidé identifikující se s punkem nebo undergroundem.

Po patnácti letech je zřejmé, že naše sny byly v něčem ještě mnohem naivnější. Naše vzpoura ani nezačala, jen se odehrávala v našich hlavách a na monitorech počítačů či v konverzacích po síti. Ale nikdy nedospěla k tomu, abychom se radikalizovali natolik, že bychom náš systém, nás režim, náš konzumní způsob života doopravdy odvrhli. Jinými slovy, Matrix nese ohromně silné, naprosto otevřené anti-kapitalistické poselství, ale sám se stal zbožím. Kup si svou revoltu/The Rebel Sell – název geniální společensko-kritické knihy Josepha Heathe a Andrea Pottera z nedávné doby to popisuje velmi výstižně.

Výsledný efekt matrixovských filmů je, že dnes jsou i průměrné blockbustery dějově složitější, obsahují šokující zvraty ohledně dosavadně přijímané koncepce reality a pravdy, ale stalo se z toho klišé.

Jaký máte vztah k druhému a třetímu dílu?
Překvapivě kladný - a vím, že jsem v menšině. Řekl bych, že odmítavý přístup větší části lidí spočívá v tom, že mají pocit, že první film měl dostatečně uspokojivou pointu. Neo se stal svého druhu Bohem s absolutní mocí a otevřený konec dává prostor naší fantazii – tak zní konsenzus.

Další díly nám prý tyto fantazie nepříjemně kazí, zbytečně je materializují. Ale možná by bylo dobré si přiznat, jak moc jsou ony vzývané svobodné osobní fantazie rozvinuté a solidní. Zatím jsem se nikdy nebavil s nikým, kdo by tu situaci z konce prvního dílu nějak konkrétně domýšlel.

Pro mě to byl naopak od počátku oříšek. Trápilo mě nejen klasické descartovské dilema „jak poznám, že svět je klam, pokud by stvořitelem nebyl dobrotivý Bůh, ale potměšilý démon?“. Vrtalo mi hlavou, co by se stalo, kdyby lidé napojení na Matrix opravdu byli odpojeni. A jak by bylo možné, že by se v dokonale vykalkulovaném systému objevila taková anomálie jako Vyvolený a nebyla proti ní vymyšlena žádná pojistka.

Chápu, že se na další díly Matrixu nahlíží jako na těžkopádnou epiku, která už nemá onu lehkost a rychlost prvního filmu. Od kyberpunku pro 21. století tu máme zase cosi na způsob Hvězdných válek, Star Treku a patetických válečných filmů. Je mi jasné, že stylisticky jsou druhý a třetí díl trochu jinde. Přijímám, že loutkovitost herců je ještě větší než v prvním filmu a hádankovitost dialogů se pohybuje na hranici parodie, pokud se zaměřujeme na jejich lexikální stránku. Ale jakmile se zaměříme na vnitřní logiku příběhu a konstrukci celého fikčního světa, pak Matrix je uspokojující jedině (!) jako trilogie.

Trilogie Matrix kopíruje triádu kroků duchovního osvícení, jak ho v různých verzích nabízí východní duchovní nauky. V prvním kroku člověk odhalí smyslovou iluzi – háv, který mu byl přetažen přes oči, aby neviděl, co se skrývá pod jevovou stránkou reality. V méně duchovním smyslu jde o to, že přestane vnímat, respektive číst svět přes filtr oficiálních masmédií nebo obecných společenských konvencí. Vidí, že to, co dosud chápal jako realitu, je vyfabrikovaný kód, tak jako Neo vidí místo věcí a lidí v Matrixu déšť zelených znaků.

V druhém kroku osvícení pak dotyčný pochopí řetězec příčin a následku, kauzalitu a nekonečný kruh utrpení. To je ona scéna u Architekta Matrixu, který Neovi vysvětlí, že v systému musí být zakódováno utrpení, jinak by lidé nepociťovali realitu jako dost reálnou (dokonalost nesnesou) a zároveň tu musí být příslib vykoupení.

Vyvolený, revolucionář, je tedy předem vypočtená anomálie systému, která ho vede k jeho vlastnímu resetu a rozjetí koloběhu utrpení nanovo. Upínáme se tedy neustále k falešným modlám. Toto je stadium, kdy revoluce selže, pozře vlastní děti a nastupuje další éra konformity, kdy si nalháváme, že se v tomto systému dá důstojně žít.

Třetí, nejvyšší stupeň osvícení spočívá v překonání a splynutí protikladů, pochopení, že opozice spolu koexistují jako v symbolu jin a jang. Toho Neo dosáhne na konci, kdy splyne se svým úhlavním protivníkem, agentem Smithem, který je ovšem od systému již také odpojen. Jejich splynutí spustí reset Matrixu, ale zároveň je předstupněm mírovější koexistence lidí a strojů.

Osobně mě jako pravověrného kyberpunkera (nemyslím hackera, tyto kompetence opravdu nemám, ale spíš člověka, který věří v transhumanismus) vždycky štvalo, že první Matrix vyznívá technofobně, respektive, že si z něj lidi berou hlavně jeho varovnou stránku a podléhají strachu z budoucnosti. Přitom nejde o to proti technice bojovat, zbavovat se jí a bát se jí, ale pochopit ji, učinit ji součásti sebe sama, posunout se na vyšší evoluční úroveň.

V tomto ohledu trilogie Matrix předčila všechny primitivní apokalyptické vize a stala se skutečně pokrokovým dílem. I za cenu toho, že nebude moc pochopená, nebo nepřijatá kvůli zdánlivé nebo částečné kýčovitosti. Matrix je progresivní, protože nehlásá návrat ke kořenům, hlásá změnu, která bude radikální, na úrovni změny biologické podstaty.

Nicméně dvanáctiletý odstup od vzniku třetího dílu ve mně zanechává stále nevyřešenou otázku – nebyla i toto iluze naší generace okouzlené kyberpunkem? Nemám problém přijmout ty filmy jako obraz toho, čím jsme tehdy žili a jak daleko jsme byli schopni domýšlet krizi naší existence? Ale to řešení dnes vidím jako utopické.

Nevím, jaké technologické nebo tělesné bariéry bychom museli zbořit, abychom tím vyřešili reálné sociální a ekonomické problémy, kterým denně čelíme. Procitnutím pro mě byl text Kevina Robinsona Kyberprostor a svět, ve kterém žijeme, který vyšel ve čtvrtletníku Revue pro média v březnu 2003.

Uvítal byste vznik nové matrixovské trilogie?
Jenom sourozenci Wachowští asi mají představu o tom, jak velký rozsah má fikční svět Matrixu a nakolik spletitá či nosná je celá jeho mytologie. Osobně se mi líbila idea povídek Animatrixu, které doplňují některá bílá místa na mapě. A navíc nemají uniformní styl. Něco podobného by podle předběžných zpráv měla plnit nová trilogie; být podobným prequelem, jako jsou Epizoda I-III. Hvězdných válek nebo Hobit pro Pána prstenů.

Vkládal jsem jisté naděje do hry Matrix Online, že půjde o skutečné pokračování filmu s otevřeným koncem – příslib toho, že od teď budeme si tvořit svět podle sebe. Ale bylo to v době, kdy jsem zároveň opustil svět hraní. Nastal zlom, za který se už asi nikdy nevrátím, takže nevím, co se dělo nebo děje v Matrix Online.

Rozhodnutí o tom, zda bude sága Matrix pokračovat, je čistě na majitelích hollywoodských studií a mediálních korporací. Pokud se objeví cokoli, budu to se zájmem sledovat. Rozhodně nebudu předem znechucený, že mi někdo kazí moji fantazii. Lidi si zbytečně hýčkají své fetiše. Snažím se žádné nemít.