Radost a tíseň

Když bylo v roce 1990 zrušeno pohraniční pásmo podél hranic s Rakouskem, tedy i mezi Vranovem nad Dyjí a Znojmem, vyrazil cestovatel, přírodovědec a publicista Miloslav Nevrlý pěšky z jednoho konce lesů v Podyjí na druhý. „Tehdy jsem vešel do sto padesát metrů hlubokého a čtyřicet kilometrů dlouhého kaňonu, který v zachovalosti nemá obdoby ve střední Evropě, šel jsem po proudu a za čtyři dny jsem nepotkal jediného člověka,“ píše v jedné ze svých nejznámějších knížek, kterou nazval Nejkrásnější sbírka. „Cítil jsem radost objevitele, ale i tíseň toho, kdo putuje krajem, v němž dosud neplatí zákon. Tušil jsem, že ta neuvěřitelná svoboda se asi brzy změní, věděl jsem, že nadejdou doby tuhé zákonné ochrany, proto bylo nutné vyrazit na Dyji ihned. Vždyť v rezervaci, jak každý ví, je zakázáno opouštět značkované cesty. A vzhledem k tomu, že údolím řeky žádné cesty, natož značkované, nevedou a ani nepovedou, ztratil bych tak naději.“

Pro Hradčanské stěny mezi Mimoní a Doksy byl připraven podobný osud jako pro Podyjí – i turistické značky, jednou vytyčené, načas zmizely. Pak se ale z důvodu, který neznám, řízení o striktním zákazu vstupu nějak zadrhlo a chodit se tam smí. Je jaro 2009 a vyrážím tam sám, od Jestřebí přes bývalé vojenské pásmo Ralsko. Nejprve podle obory, kde potkávám několik cyklistů, ke staré hájovně Senná brána, pak odbočuji do borových a bukových lesů Kummerského pohoří. Jen letmo se dotýkám značených cest (u ojedinělé a prakticky neznámé jeskyně Psí kostely) a mizím v labyrintu pískovcových skal, které jsou zde – na rozdíl od všech ostatních pískovcových krajin u nás a vlastně i obdobných krajin v zahraničí – zjara porostlé žlutou tařicí a na hranách skal, kam se beztak bojím chodit, roste kavyl a koniklece. Další lidi potkávám až k večeru u vesnice Hradčany. Nezdá se, že by dnes oblast zvlášť trpěla kvůli turistům – koneckonců mezi světovými válkami bývala turistickým cílem v daleko větší míře než dnes.

Knížky Miloslava Nevrlého ovlivnily desetitisíce lidí. Také oni dnes jezdí do přírody, zřejmě jí většinou dobře rozumějí a jsou připraveni ji chránit. Přesto se najdou profesionální ochránci přírody, kteří doktorovi Nevrlému vyčítají, že svým chováním dává špatný příklad: na svých toulkách přírodou zacházel příliš daleko a ocital se na hranici toho, co je a co není dovoleno. Záleželo by například jen na osobním pohledu případného „strážce“, jestli by jeho počínání označil za táboření (v rezervacích zakázané), nebo ne.

Každý přírodní systém má určité meze, v rámci kterých může fungovat. Jediný člověk, když jde pěšky, prakticky nikde nemůže, pokud vyloženě nechce, napáchat škodu. (Ochránci přírody ostatně zpravidla nevidí jako dilema, že oni do přírody „mohou“ téměř vždy a všude, zatímco jiným to zapovídají.) Jestliže se poutník pohybuje například po rostlinném pokryvu, sešlapává jej sice, ale zároveň vytváří prostor rostlinám, kterým sešlap nevadí. Pokud se ovšem na stejném místě bude pohybovat příliš mnoho lidí, ani rostlinní specialisté to nevydrží, objeví se holá půda a začíná proces eroze. Splavovaná hlína mění poměry v potocích a řekách, objeví se další a další změny… Některá místa (zvlášť jsou-li vhodně upravená) v pohodě snesou, když přes ně projde pět set lidí denně, jinde by bylo stejné množství katastrofální i jako roční úhrn. Je logické, že cyklisté nebo jezdci na koních nadělají o něco víc škody než chodci.

V evropských zemích, kde se ochrana přírody vyvíjela bez extrémů politických anomálií a změn, je systém soužití cenné přírody a jejích návštěvníků vesměs dobře propracován. Rušivému vlivu na rostlinstvo lze předejít budováním sítě cest, pro živočichy musí zůstat klidná útočiště; pak si mnoho druhů na lidskou přítomnost zvykne. Příkladem dokonale zvládnutého návštěvního řádu je rašeliniště u rakouského Heidenreichsteinu poblíž hranic s ČR. Návštěvník si na vyhrazeném místě může zkusit brodění v bažině; dřevěná lávka ho dovede až k nejbohatším porostům masožravé rosnatky; potřebné informace jsou k dispozici v drobných uzavíratelných schránkách připomínajících ptačí budky, a nikoli na obřích informačních panelech, jak tomu bývá u nás. Postupně se obdobný přístup stává obvyklým i v Česku. Naučných tras a informací kolem chráněných území přibývá a kvalita informace, kterou poskytují, také. Zdá se, že tento trend jsme v Česku zachytili.

@page Section1 {size: 612.0pt 792.0pt; margin: 70.85pt 70.85pt 70.85pt 70.85pt; mso-header-margin: 35.4pt; mso-footer-margin: 35.4pt; mso-paper-source: 0; } P.MsoNormal { FONT-SIZE: 12pt; MARGIN: 0cm 0cm 0pt; FONT-FAMILY: „Times New Roman“; mso-style-parent: ""; mso-pagination: widow-orphan; mso-fareast-font-family: „Times New Roman“ } LI.MsoNormal { FONT-SIZE: 12pt; MARGIN: 0cm 0cm 0pt; FONT-FAMILY: „Times New Roman“; mso-style-parent: ""; mso-pagination: widow-orphan; mso-fareast-font-family: „Times New Roman“ } DIV.MsoNormal { FONT-SIZE: 12pt; MARGIN: 0cm 0cm 0pt; FONT-FAMILY: „Times New Roman“; mso-style-parent: ""; mso-pagination: widow-orphan; mso-fareast-font-family: „Times New Roman“ } DIV.Section1 { page: Section1 }

Podrobnosti čtěte v Respektu 32/09