Nuda ve Stuttgartu
Pohlednice z místa, kde se prý zelení a konzervativci neliší
Němečtí novináři se shodují, že jejich země právě zažívá nejnudnější volební kampaň v dějinách. Chybí jim velké téma, debata o budoucím vývoji země - a asi i ostřejší hádky, o kterých by mohli psát. A tuhle nudu jsme jeli zblízka pozorovat do Stuttgartu.
Metropole spolkové země Bádensko-Württembersko je německým hospodářským motorem, zdejší HDP na osobu je dvakrát větší než v Berlíně. Volební kampaň je tu o něco napínavější než jinde v Německu; vesměs v každém regionu jasně dominuje jedna ze dvou velkých politických stran, tedy buď sociální demokraté (SPD) nebo křesťanští demokraté (CDU). Ve Stuttgartu jsou CDU a SPD, ale i Zelení podobně silní.“
Reportáž „Die Demokratie 1.0“ z volební kampaně najdete v aktuálním tištěném Respektu – zde si můžete přečíst pár dalších postřehů a podívat se na fotografie kolegy Matěje Stránského.
Cem Özdemir je nejznámějším německým politikem tureckého původu. Narodil se ve švábském Bad Urachu v roce 1965, tedy jen tři roky poté, co do Německa začali přicházet první gastarbeiteři z Turecka. V kampani navštěvuje domovy důchodců, na konzervativním venkově se účastní debaty na téma „Co dnes znamená domov“, jde na diskusi na ekonomické gymnázium, hovoří se zástupci rodinných firem i na setkání věřících muslimů do mešit. Během našeho rozhovoru na zahrádce kavárny k němu zdálky přibíhá elegantní dáma tureckého původu. „Hey Cem, du bisst toll,“ chválí ho rozesmátá žena a pak si ve směsi němčiny a turečtiny povídají, jako by se znali roky. S hlasy německých Turků ale nemůže automaticky počítat, a letos dokonce o mnohé přijde. V červnu jasně podpořil mladé demonstranty v Istanbulu a odsoudil policejní zásah premiéra Erdogana. Německá turecká komunita je však ve svých sympatiích rozdělena zhruba půl na půl a příznivci Erdogana hlas zelenému liberálovi asi nedají.
Vedle Cema Özdemira stojí organizátor jeho kampaně Benjamin Lauber. „Říkal jsem mu, ať pro mě pracuje, ale chce být učitelem. Je to prostě idealista,“ vtipkuje Özdemir. „Jasně, to je můj sen,“ odpovídá mu Lauber. Zelení mají ve spolkové zemi Bádensko Württenbersko svou základnu: patří jim post předsedy zemské vlády, primátora hlavního města Stuttgarut a dalších dvou velkých center (Freiburg, Tübingen). Zdejší voliči přitom patří k nejbohatším v Německu, proto je nejvíce zasáhne, pokud Zelení prosadí svůj letošní hlavní programový bod: výraznější zvýšení daní pro bohaté.
Zelení se snaží voliče oslovit i roznášením letáků přímo do bytů. Zazvoní na zvonek, představí se a voličům pak přímo do ruky předají leták. Do řeči se dávají, jen když se někdo na něco zeptá – chtějí být osobní, nikoli dotěrní. „Příští týden v jednom klubu organizujeme koncert. Mezi dvěma kapelami na podiu uspořádáme debatu o budoucnosti Evropy,“ říká Marcel, jeden ze dvou zelených dobrovolníků na snímku. Debaty se účastní Özdemir a druhá předsedkyně strany Claudia Rothová, která bude po část večera i DJ.
„Das WIR entschiedet“ zní hlavní volební slogan opoziční sociální demokracie. Slovní hříčka má sdělit dvě věci: „rozhodneme my, voliči“ a „rozhoduje se o nás - o německé společnosti a její sociální soudržnosti“. Téma sociálních nerovností a soudržnosti je i motivem návštěvy poslankyně Ute Vogtové v opravně kol „Neue Arbeit“ (Nová práce) na nádraží na předměstí Stuttgartu. „Volební kampaň využíváme, abychom mluvili s politiky,“ říká pracovník křesťanské diakonie, která dílnu provozuje a poslankyni pozvala. Zaměstnává zde dlouhodobě nezaměstnané, kteří ani na prosperujícím jihu Německa nenašli stálou práci na běžném trhu.
„Zaměstnanecká politika současné vlády spočívá hlavně v tom, že se všichni musí přizpůsobit podmínkám pracovního trhu. Jenže to každý nezvládne. Společnost by se to měla naučit akceptovat,“ říká Ute Vogtová. Bez nalíčení, v černých džínách a s cyklistickou brašnou přes rameno působí nesmírně civilně. Spolu s šéfem zemské organizace SPD, pracovníky diakonie a jedním novinářem sedí v malé klubovně v budově nádraží. Pijí kávu, pojídají preclíky s máslem a asi hodinu si povídají se dvěma zaměstnanci dílny, kteří byli dlouho bez práce. „Nikdy jsem vlastně neměl stálý džob, nejdéle jsem dělal skladníka v Hamburku. Pracovat tady v dílně poslední tři roky před důchodem mi ještě jednou zpestří život,“ říká sedmapadesátiletý muž s dlouhými šedými vlasy. Poslankyně si vyndala tužku a zápisník - a ptá se na další detaily z jeho života.
Setkání s volebními organizátory SPD je o něco pesimističtější než s jejich kolegy ze strany Zelených a z křesťanské demokracie. „Dělníci v Mercedesu, Porsche ale i v menších fabrikách vydělávají tolik, že už je téma sociální spravedlnosti moc nezajímá,“ říká Jürgen Graner. A jsou i další věci, na které si sociální demokraté ve více než dvě hodiny trvajícím rozhovoru stěžují. Angela Merkelová prý slízla smetanu společné vlády velké koalice, která Německo provedla finanční krizí. No a Zelení jsou prostě v módě, a proto získávají hlasy mladých lidí - přitom se prý tady na jihozápadě Německa sotva liší od konzervativců. „Popíjejí macchiato, vaří italská jídla, těší se ze svého hezkého bioživota, ale sociálním problémům se vyhýbají,“ stěžují si na Zelené, se kterými přitom SPD sedí v zemské vládě.
S tím mladý křesťanský demokrat Thomas Hugendubel zčásti souhlasí. „Zelené a CDU tady volí podobné sociální vrstvy a také hospodářské koncepty obou stran jsou si podobné. Rozdíl je podle mě v tom, že by Zelení už raději zastavili růst, protože už podle nich máme dost blahobytu. Oproti tomu CDU chce další pohyb dopředu,“ vysvětluje svůj pohled mladý volební manažer nejsilnější německé strany. Rozdíl vidí na příkladu obrovské debaty kolem výstavby nového moderního vlakového nádraží ve Stuttgartu – Zelení ji odmítali jako megalomanskou stavbu, křesťanští demokraté ji naopak považují za nutnou podmínku dalšího rozvoje regionu.
Thomas Hugendubel se do politiky se dostal skrze systém, který v německých městech šikovně zapojuje mladé lidi do správy věcí veřejných. Puberťáci volí „mládežnické radní“, kteří se na úrovni městských čtvrtí potkávají s komunálními politiky. A snaží se společně s nimi prosazovat nápady, jež mladým lidem pomohou. „Dospělí politici nás brali vážně a pochopil jsem díky tomu, jak funguje politika,“ vzpomíná Hugendubel a s úsměvem uvádí příklad: „Chodil jsem do školy s jednou dívkou a ta nemohla brzo ráno jezdit pohodlnějším vlakem, protože na cestě z jejího domova bylo jedno hodně temné zákoutí. Povedlo se mi prosadit, že tam město postaví lampu, a pak jsme do školy jezdili vlakem společně.“
Thomas Hugendubel pracuje pro poslankyni Karin Maag (CDU), se kterou se poprvé setkáváme na hlavní nákupní třídě Königsstrasse, kde rozdává voličům letáky. „Nejvíce se mě lidé ptají na důchody, proč tak pomalu rostou. V letech krize jsme se s ostatními stranami dohodli na tom, že je nesnížíme a výpadek financí doženeme, až ekonomika začne růst. To teď taky děláme. Jenže voliči zapomněli, že jsme jim v době krize pomohli, a teď si stěžují na moc pomalé zvyšování důchodů,“ říká poslankyně. Německé voliče zkrátka nepálí vizionářské debaty o budoucnosti, ale konkrétní, velmi detailní témata.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].