Můj táta byl nácek

Do předvolebního eintopfu tentokrát přimícháme příběh, který šéf německé sociální demokracie Sigmar Gabriel počátkem letošního roku přiznal svým krajanům. (Blog tedy nebude o kandidátovi na kancléře Peeru Steinbrückovi, jehož profil si ale můžete přečíst zde).

Gabriel po svém otci získal nechtěné dědictví: kufry plné nacistických odznaků a letáků, pečlivě opoznámkovaných knih, které hájily rasismus a popíraly holocaust, stohy fašistických novin a dlouhý seznam lidí, kterým vloni zesnulý otec rozesílal dopisy, a kopie nesnášenlivých textů.

Zkušený politik část z těchto zděděných dokumentů rovnou předal policii, další část zničil - a ta poslední část pořád leží ve sklepě jeho rodinného domu. Současně se ale Gabriel rozhodl nemlčet a vyprávět Němcům rodinný příběh, který by sám nejraději zapomněl. Oslovil důvěryhodného a kvalitního novináře, během čtyř dlouhých setkání mu vyprávěl o svém vztahu s otcem a dal mu svolení, aby příběh zveřejnil (rozhovor s novinářem Berndem Ulrichem najdete zde; článek, ze kterého vychází tento blog, není dostupný online - najdete ho v letošním třetím vydání Die Zeit)

Gabrielův otec ve válce nikoho nezabil. Byl příliš mladý pro vykonávání nějaké politické funkce a zároveň příliš nemocný pro službu v armádě. Nacistické ideologii ale hluboce věřil. S touto vírou nepohnulo ani více než šedesát let života v demokratickém Německu, kde až do důchodu pracoval jako komunální úředník. Podobný příběh sdílely tisíce Němců jeho generace: věděli, že nacismus prohrál, ale pořád někde doma schovávali v novinách obalený výtisk Mein Kampf a o výsledku války si mysleli své.

Walter Gabriel – poválečný vyhnanec ze Slezska – šel však mnohem dál, zvláště po odchodu do důchodu se svému extremistickému přesvědčení věnoval na plný úvazek. Mezi revanšisty byl natolik známý, že se po jeho smrti na titulní straně jedněch neonacistických novin objevil článek o tom, jak „chladnokrevný sociálnědemokratický politik nechal na holičkách milujícího otce“.

Rodiče Sigmara Gabriela se brzy rozvedli a on pak do svých deseti let žil s otcem. Třiapadesátiletý politik si dnes vzpomíná hlavně na tresty, kterými ze syna chtěl vychovat statného Němce. Kvůli špatné známce ve škole třeba vzal Sigmarovi všechny hračky a daroval je místní nemocnici. Dále pak vypráví o únosu, kterým chtěl otec zabránit tomu, aby syn přešel do péče matky. Nezdařilo se a Sigmar od svých deseti let žil s matkou. Tehdy u něj vybuchuje frustrace předchozích let: krade, propichuje pneumatiky cizích aut, několik let je nezvladatelný a skoro skončí ve zvláštní škole. „Zachránila mi život, ale já ji svým chováním doháněl k zoufalosti. Často plakala a dodnes kvůli tomu cítím stud a vinu,“ říká Gabriel, který se v dospělosti svůj pocit viny snaží odčinit aspoň na společných dovolených.

Otce každopádně v divoké pubertě přestal vídat a pravdu o jeho neonacistickém přesvědčení se dozvídá až v osmnácti letech. Právě nastupuje na vojnu, když ho k sobě otec zve na návštěvu - s prosbou, aby přijel oblečený v uniformě. Gabriel přání plní a při návštěvě ho šokuje vydání Mein Kampu, knihovnička s nacistickou literaturou a otcovy řeči.

Po tomto setkání se dalších dvacet let nevidí. Sigmar Gabriel vstupuje do sociální demokracie, opožděně si dodělává maturitu a začíná studovat politologii a sociologii. V 80. letech jako dvacátník každým rokem jezdí do Osvětimi, kde pomáhá opravovat střechy a provází turisty.

Před několika lety - Gabriel byl tehdy zrovna ministrem životního prostředí ve velké koalici vedené Angelou Merkelovou - ještě naposledy zkouší kontaktovat svého otce, který mu roky poštou posílal výstřižky z nacistických tiskovin. Hodlá s ním mluvit o svém dětství, o otcově mládí, o jeho poválečném vyhnání ze Slezska. Ale zahořklý osmdesátník už nechce, jen opakuje své pravdy a setkání tak brzy končí. Když Sigmar Gabriel naposledy viděl otce v rakvi při pohřbu, prý jen v duchu řekl: „Proboha, celý svůj život jsi promarnil.“