Sbohem armádo, vítej bazare

Ministerstvo obrany nezpracovalo koncepční materiál, který by stanovil, jak má vypadat česká armáda.

Tolik volná citace ze čerstvé zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu o hospodaření ministerstva obrany. Armáda neví jak by měly vypadat pozemní nebo speciální síly, nemá vymezený koncový stav, ani finanční či časové podmínky na jeho naplnění. Prostě generálové a úředníci ministerstva obrany nemají ponětí, čemu chtějí velet a jak by měla vypadat obrana České republiky. Přeloženo - zhruba tohle říkají kontroloři z NKÚ.

Vraťme se do minulosti.

Rok 1992 – armáda připravuje koncepci přezbrojení, psali jsme v Respektu, dva roky se o ní jedná, pak končí nenaplněna, což jsme také reflektovali.

Rok 1995 – armáda připravuje koncepci přezbrojení, píše Respekt, za sto dvacet miliard korun. Tato koncepce nebyla nikdy funkční a naplněna.

Rok 2004 – skvělá analýza Transparency International říká, že se armáda vyzbrojuje nahodile a nekoncepčně. O šest let později říká totéž nález NKÚ a také bílá kniha, zpracovaná lidmi tehdejšího ministra obrany Alexandra Vondry.

Od roku 2000 se v armádě zbytečně utratilo devadesát miliard korun, dodává Bílá kniha. No a čerstvý nález NKÚ tvrdí, že se od poslední kontroly v roce 2010 dodnes nic nezměnilo.

Jestli existuje zaručený návod, jak utratit zbytečně velké peníze, jsou to nahodilé nákupy. I obyčejný smrtelník utratí v supermarketu mnohem víc, když nakupuje, co oči vidí, než když ví, co a proč chce koupit. OK. Jsou to jeho peníze. Ale armáda dělá s našimi penězi totéž od založení českého státu. Přesně řečeno ministerstvo obrany – ať se generálové neurazí, že je to jen na nich. Armádními rozpočty protekl za tu dobu skoro bilion korun. Úředníci a vojáci nakupovali, co oči viděli – jen proto, že se to mohlo hodit, nebo to nabízeli obchodníci se zbraněmi.

Armáda je dnes v roli bazaru. Nakupuje, prodává a taky tak vypadá. Kasárna, letiště a sklady jsou plné nahodilého zboží, které vojáci nepotřebují. V roce 1996 se pro armádu nakoupí padáky za sto dvacet milionů korun, o patnáct let později jsou padáky vyřazeny, aniž by byl jediný z nich použit. Ministerstvo nakoupí za čtrnáct miliard korun stovku obrněnců Pandur, přitom reálně potřebuje sotva pětinu. Nakoupí staré rakety z Bulharska za osmdesát milionů korun a pak zjistí, že prošly zárukou a dalších deset milionů investuje do jejich zneškodnění.

Nahodilé nekoncepční nákupy jsou dokonalým podhoubím korupce. Nikdo nemusí vysvětlovat, proč nakoupil zbytečně. Nebylo to nekoncepční, protože žádná koncepce neexistuje. Tím pádem je vše v pořádku. Úředníci a generálové budou oponovat, že koncepce existuje – ale ano, generálové a ministerští obchodníci mají v šuplíku spoustu programů, které spíše dodatečně vysvětlují konkrétní nákup. Je to, jako když se ptáte partnera, proč koupil notebook, když jej nikdy v životě nepoužije a on oponuje, že jej určitě použije, protože na něm bude možná hrát hry. Tak nějak se chovají vojáci.

Tvrzení NKÚ o pokračující bezkoncepčnosti výzbrojování armády je drtivé. Autor si raději vůbec nepředstavuje, jak by nás dokázala taková armáda ubránit. Nic proti vojákům, kteří jsou skutečně vycvičeni a vyzbrojeni na boj. I takové v armádě najdeme, ale je jich zatraceně málo.