Politici si sami pouta nenasadí

„Už se ani nedívám na zprávy.“

„Politici se sice střídají u moci, ale ve skutečnosti se nic nemění.“

„Všichni se chovají stejně, jde jim o to urvat moc, nakrást si.“

„Někteří to možná myslí dobře, ale stejně nemají šanci.“

Do těchto několika vět se dají shrnout řeči, které vede většinová část společnosti o dění, které ovlivňuje jejich životy podstatně více, než si myslí. To, že oni sami mají moc, kterou můžou naopak oni ovlivnit politiku, si však nepřipouští.

Za posledních deset let prošlo sněmovnou na pět stovek politiků, vládami zhruba stovka. Jména jsou zapomínána, zkoušet občany z toho, kdo všechno za tu dobu šéfoval třeba vlivnému rozpočtovému výboru nebo ministerstvu průmyslu, je zbytečné. Pocit ale zůstává: všichni politici se chovají stejně, na nás občany nemyslí. Myslí jen na sebe.

Je samozřejmě úplný nesmysl házet politiky do jednoho pytle. Za ty roky bychom těch, kteří nemyslí na sebe, ale na dobro společnosti, našli desítky. Připusťme ale, že většina politiků se chová sobecky, klientelisticky a snaží se hájit především své zájmy. A připusťme si taky, že občané mají nástroje, jak tomu bránit. Politici nejsou všemocní, existují cesty, jak jejich moc omezit. Třeba trvat na vzniku a schválení zákonů, které jsou na západ od nás poměrně běžné.

Politici schvalují veřejné zakázky. Trvejme na tom, aby sami sebe spoutali zákony, které je přinutí vypisovat a schvalovat zakázky způsobem, který bude veřejně přístupný a srozumitelný. Trvejme na tom, aby schválili zákony, které omezí jejich moc ve státních podnicích. BIS pak bude mít jistě rázem méně práce se zkoumáním klientelismu a policie s prověřováním korupce.

Před třemi lety začal vznikat zákon, který měl rozvázat ruce státním zástupcům při vyšetřování. A vůbec nejde jen o ty velké korupční případy, ale o věci, které se mohou dotknout každého z nás, a jejichž vyšetřování bylo někde na malém městě zameteno pod koberec jen proto, že místní politický boss měl možnost zatlačit na žalobce. Zákon dodnes politici neschválili.

Podobných zákonů existují desítky. Jsou ve světě běžné a v Česku o nich už pár let mluví představitelé desítek nevládních organizací. Snaží se je prosadit, snaží se politiky přinutit, aby takové zákony schválili. Zatím to nestačí, politici kličkují, brání se… Tlak na ně je určitě větší než před deseti lety, ale pořád nestačí.

Politici se sami nespoutají. Než házet politiky do jednoho pytle a mávat rukou, že nic nemá smysl, je lepší se jen zamyslet a zjistit, jak můžu – obrazně řečeno – chytit svého politika pod krkem a přinutit jej, aby zvedl ruku pro zákon, který omezí jeho možnosti krást, nechat se uplácet nebo rozhodovat o věcech, jimž vůbec nerozumí. Možná tomu bude málokdo věřit, ale třeba i takovému Miroslavu Kalouskovi nebo Andreji Babišovi hodně záleží na tom, co si o nich myslíte. Tedy samozřejmě jen v případě, když se to doslechnou.