Měly by korunovační klenoty skončit v muzeu?

Když něco vyrobíte ze zlata, osázíte to diamanty, zavřete na sedm zámků a ukazujete jednou za pět deset let, je celkem logické, že to vzbuzuje obrovský zájem. I tak by se dal jednoduše vysvětlit současný humbuk kolem právě vystavených korunovačních klenotů. Stejně jako v roce 1929, 1975 či 2008, také dnes jsou lidé ochotní stát mnoho hodin, aby se na tu vzácnost mohli podívat.

Oficiálně jsou ony zlaté předměty znakem české státnosti. Mají však moc skutečně živého symbolu, nad kterým občané bývalých zemí koruny české mohou pocítit sounáležitost se svým státem? Cynik by řekl, že předměty vyrobené pro účely středověké křesťanské monarchie nemají se současným demokratickým sekulárním státem nic společného; notabene když se podle zákona nesmějí používat ani šlechtické tituly. Pořádat kolem klenotů ceremonie je tedy projevem vyčpělého historismu a pokrytectví, klenoty patří do muzea.

Poučenější cynik by ovšem dodal, že lepší symbol státnosti Češi stejně nemají, nebo se na něm neshodnou. Vzhledem k množství státních útvarů, režimů a „verzí“ historie, které se tu prostřídaly jen za minulé století, jsou modernější symboly státnosti vždy tak či onak zpochybněné. Jednodušší je upínat se k neproblematickým klenotům.

Korunovační klenoty jsou nejstarším symbolem státnosti, který máme. Od Karla IV. na ně přísahali protestanti i katolíci, konzervativci i pokrokáři, Češi, čeští Němci i národní obrozenci. Ti tehdejšímu císaři Františku Josefovi I. nepřestávali vyčítat, že se nenechal korunovat českým králem.

Až T. G. Masarykovi klenoty nezapadaly do konceptu nové demokratické republiky a snažil se je coby symbol státu ignorovat. Ani obrovská autorita prvního prezidenta ale nedokázala nad nimi vyhrát. V roce 1929, při výročí tisíce let od smrti sv. Václava, byly s velkou slávou vystaveny a fronty stáli čeští občané všech národností i vyznání.

Fronty se stojí i tentokrát – a vyvolávají tak otázku, k čemu dnes klenoty vlastně jsou. Co nad nimi cítíme a chceme cítit. Řada lidí žije současností, minulost je nezajímá ani ji pořádně neznají, jejich domovem je spíš internet nebo chce být Evropany.

Všichni od historiků, přes politology až po antropology se však shodují, že pozitivní státní mýty – vyprávění o tom, co nás spojuje, reprezentované státními symboly – jsou stále potřeba. Ostatně neplatí ani to, že modernita by si překážela s tradicí. Možná s dokonce naopak. Kupříkladu Švédsko či Dánsko, demokratické státy dávané jako vzor pokrokářství a otevřenosti, jsou zároveň konstitučními monarchiemi.

Možná je smysl českých klenotů v tom nejzákladnějším. V tom, že už od svého vzniku oslovují lidi různých národností i přesvědčení, kteří se jinak navzájem moc nemusejí. Jsme různí a dost se štveme, ale žijeme tu pospolu a nakonec nám nezbývá než táhnout za jeden provaz.

To byl snad mohl být i důvod všeobecného pohoršení z toho, když se kolem nich motal podle všeho opilý prezident. Jindy přece (nejen jemu) tento národ alkohol velkoryse odpouští.

Článek o tom, co považují Češi za symboly své státnosti, najdete v novém vydání Respektu 21/2013.