Důvěra je tmel společnosti. Když chybí, je to peklo. Paradoxně za bolševika – tedy v pekle – jsme věděli, komu lze a komu nelze důvěřovat. Z hlediska důvěry a nedůvěry byl bolševik pohoda. Peklo generovala malá možnost něco s tím dělat.
Dnes máme vůči politice dva hlavní způsoby, jak s důvěrou nakládat. Buď ji máme a snažíme si ji udržet. Nebo ji nemáme a snažíme si ji teprve získat. Obojí se projevuje už při tvorbě zákonů. Americká ústava stojí na důvěře, je tedy v základu prostá, má ale dodatky vynucené zkušeností. Naše prostředí nedůvěry plodí zákoníky jako tlustospisy, navíc jsme mistři v jejich obcházení i obratní vynálezci věcných výmluv a procedurálních kliček.
Jak je to s politikou? Věříme si, nebo nevěříme? Míra důvěry mezi politiky není až tak důležitá. Základem demokracie je vztah mezi občanem a politikem. Politiky zákon (ústava) omezuje a záměrně klade překážky jejich svévoli. Občané mají proti tomu prostor vybírat politiky zcela svévolně podle důvěry a své osobní zkušenosti.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
