Nejsme rodiči svých spoluobčanů. Z pohledu demokracie jsme si všichni rovni
Dospělému člověku nemám proč říkat, jak má žít. Ať si žije, jak chce. Nemám mu proč kázat pravdy o světě, pokud o můj názor sám neprojeví zájem. Ať si myslí, co chce. Existují však tři výjimky
Pochopíš to, až budeš starší. Jsi ještě dítě, neptej se, stejně bys tomu nerozuměla. Neodmlouvej, bude to tak, jak jsem řekl! A buď už zticha, děti mají být vidět, ne slyšet.
Tyto a podobné věty jsme v dětství nesnášeli snad všichni. A téměř pokaždé se v našem okolí našel někdo, kdo nás jimi častoval. Nemuseli to být nutně rodiče. Mnohokrát po nich sáhla učitelka ve třídě, trenér na fotbale, sousedka z vedlejšího vchodu, případně někdo z širší rodiny.
Jsi dítě. Ergo nejsi dost člověk. A nemáš právo na vlastní pohled na věc. Tak seď a poslouchej. My, moudří dospělí, ti nyní zjevíme pravdu. A ty poslechneš. A ještě bys měla být vděčná. Něco se naučíš.
A když v tobě místo vděčnosti vře hněv? Inu, to je jen důkaz, že jsi pouze dítě. Malé dítě, co se neumí ovládat. A proto si nyní vyslechni pravdu, kterou ti přinášíme…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
