Do divokých (ne)míst antropocénu, jež ožívají někde za zorným polem, zasadil Jonáš Zbořil svou prozaickou prvotinu Flora. Trčí z ní větvičky neprostupných keřů, kabely pohozené na kraji neudržované komunikace, zpuchřelé pneumatiky, ale i čerstvě zrozená a zářivá zeleň. Jako by autor rozevřel stránky své předchozí knihy, básnické sbírky Nová divočina, a nechal z nich Florou skrz naskrz prorůst bující přírodu, která spolkne vše, co se jí postaví do cesty. Nejsou to však jen obrazy nové divočiny, které se do útlé novely ze Zbořilovy poezie výrazně propsaly – ve stejné míře se v ní setkáváme se sugestivním básnickým jazykem, něžným ohledáváním rodičovství a konturami změn klimatu.
„Všechno je tu silnější než ve městě. Když je vedro, Step se kroutí a vrže. Když prší, vypadá to, že je to napořád,“ líčí Adam toxickou zónu na okraji města, z níž se postupně stává rumiště a kterou většina původních obyvatel dávno opustila. Všechno tu funguje jinak. Čas, počasí i život. V zahradních domcích přebývá pár posledních místních, jezero pozbylo vody a skrze porosty proudí stepní „vědomí“.
Právě tam, ve tmě mezi stromy, nalezne Adam se svou partnerkou Sárou neznámou bytost. Nehýbe se, jen rty se jí od sebe odchlipují, „jako by hrály nebe, peklo, ráj“, a v podivné změti jejího těla nelze rozeznat, zda jde o věc, nebo zvíře. Přesto se mladý pár rozhodne tvora ujmout a schovat jej uprostřed poloopuštěné Stepi – v nestálém bydlení v podobě zahradní chatky, která patřila Adamově babičce.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
