Svět s napětím sleduje české vědce

Laparoskopická kamera vniká do vesmíru lidského těla tenkým kovovým tunelem a na televizních obrazovkách se objevuje barevný chaos vnitřních orgánů. Začíná cesta k velkému nádoru slinivky břišní – jak ukázala předoperační vyšetření, prorůstá také slezinu, vrůstá do žaludku, dvanáctníku a přinejmenším se blíží k ledvině a tlustému střevu. Přesto tým lékařů Fakultní nemocnice Královské Vinohrady nachází důvod k jistému optimismu: kamera ukazuje, že pacient nemá v játrech a dalších orgánech stovky či tisíce drobných metastáz, ložisek menších než půl centimetru, která předoperační vyšetření nedokáže zobrazit. Kdyby tam byla, zákrok by končil – operace by pacientův stav jen zhoršila.

„Tahle šedivá masa je obrovský tumor,“ ukazuje vedoucí týmu tří operatérů Martin Oliverius na ultrazvukovém zobrazení rozměry nádoru. Podle počítačové tomografie CT má zhruba 7 krát 8,5 centimetru. „Je ale dobře ohraničený,“ pochvaluje si chirurg, jehož úkol laikovi připadá naprosto nesplnitelný: pomocí laparoskopie, tedy jemných nástrojů zavedených do břicha sedmdesátiletého pacienta několika tenkými porty, nádor z řady zmíněných orgánů vyoperovat.

Po necelé hodině snažení se ukazuje, že laparoskopicky, tedy metodou šetrnější k pacientovi, to skutečně nepůjde. Nádor zabírající velkou část slinivky prorůstá také do tlustého střeva, což z vyšetření nebylo jasné, a možná i do ledviny. Nezbývá než jej zkusit vyjmout klasickou operací. Laparoskopické nástroje jsou vytaženy, obrazovky zhasínají. Martin Oliverius bere do rukou elektrický skalpel, vede řez přes břicho a operační sál vyplní pach spálené tkáně.

Slinivka břišní, pankreas, produkuje trávicí enzymy a také hormony jako inzulin, které kontrolují hladinu cukru v krvi. Pokud se v ní zformuje předstupeň nádoru, je zákeřný tím, že se může roky měnit ve zhoubný útvar, aniž se objeví příznaky nemoci. Když se pak změní v rakovinu, růst překročí určitou hranici a rakovinné buňky se začnou dělit vůbec nejrychleji ze všech nádorů. Objevují se metastázy v těle – a když je nemoc odhalena, bývá už zpravidla pozdě.

Do dvou let od okamžiku, kdy ji lékaři diagnostikují, umírá kolem 90 procent pacientů. Je tedy třeba zachytit nádor včas a operovat, dokud je malý, ideálně menší než centimetr. Pak se až tři čtvrtiny pacientů dožijí pěti let od diagnózy, což je ukazatel indikující vyléčení. Na úspěchu se kromě operace podílí také chemoterapie, kterou se někdy začíná, jindy následuje po chirurgickém zákroku.

V Česku si diagnózu ročně vyslechne zhruba 2500 lidí, přičemž v úmrtnosti jsme druzí nejhorší v Evropě a třetí na světě po Maďarsku a Uruguayi. Zjednodušeně lze říci, že téměř všichni Češi a Češky si diagnózu vyslechnou příliš pozdě: například v roce 2022 bylo diagnostikováno 2550 lidí a 2312 jich zemřelo. Křivky počtu případů a úmrtnosti jsou dlouhodobě téměř totožné. Lékařské péče se dostane všem diagnostikovaným, byť ne všude stejně kvalitní (viz text Kam jít na operaci). Ne vždycky je ale možné slinivku operovat – někdy je už příliš pozdě.

I v zahraničí přicházejí pacienti do ordinací zpravidla pozdě, když už mají příznaky a nemoc je v pokročilém stadiu. Často ale trvá kratší dobu, než lékaři určí správnou diagnózu a odešlou pacienta do specializovaných center, která okamžitě zahájí léčbu. Zároveň nemocných v Česku i ve světě neustále přibývá – zřejmě kvůli zhoršujícímu se životnímu prostředí, nezdravému životnímu stylu a dalším vlivům. V posledních letech se ale právě u nás objevila naděje: lékaři by se mohli o nemoci dozvědět už na samém počátku, dlouho před tím, než nádor naroste do smrtelně nebezpečného stadia.

Letos v září se v Česku rozběhlo klinické ověřování metody vyvinuté zdejšími vědci, jež by dokázala odhalit rakovinu slinivky pomocí jednoduchého odběru krve, tedy v mnoha případech včas. Možná by dokonce dokázala rozsvítit varovné kontrolky u slinivky už v prekancerózním stadiu, kdy se zhoubné bujení teprve chystá. Byl by to průlom světového významu. Nikde v zahraničí podobný test zatím neexistuje.

Příliš fantastické, všechno změřte znovu

Když analytický chemik Michal Holčapek z Univerzity Pardubice někdy kolem roku 2013 přemýšlel, jaké praktické využití by mohl mít jeho akademický výzkum, napadla ho překvapivě jednoduchá, potenciálně převratná myšlenka. Rakovina je nekontrolované dělení buněk, kdy se buňky začnou rychle množit. „Z velmi malé kuličky vzniknou postupně dvě, čtyři a tak dále. K tomu ale potřebujete stavební materiál, aby buňky držely pohromadě.“