Nemám ráda, když je román jen věšák na teze
S literární historičkou Blankou Činátlovou o historických románech, autofikci a knihách ve veřejném prostoru
Nastal roku 2000 v české literatuře zlom? Dozněla devadesátá léta a přišly nové hlasy i témata, nebo se devadesátky přelily i do nového tisíciletí?
Nové hlasy rozhodně přišly, ale myslím, že společenský význam devadesátých let nedozněl, jen jejich reflexe se neustále mění. Retro, nostalgie, noirová grotesknost… Moje pamětnická zkušenost tehdejší středoškolské a vysokoškolské studentky se třeba stále brání deziluzivnímu a kritickému postoji, stále je to pro mě období, kdy se neuvěřitelné stávalo skutečností. Pokud se týče literatury, spíše se vyčerpal hlavní étos devadesátých let, jímž byla postmoderní hravost. Když dnes kritika označí knihu za postmoderní manýru nebo relikt postmoderny, myslí to pejorativně. Pro mě je postmoderní vyprávění jednoznačně pozitivní záležitostí, která s sebou nese příběhovost, calvinovskou lehkost, mytičnost, schopnost pojednat vážná témata groteskně. Ironii, která nás chrání před jednoznačnými, definitivními a pohodlnými závěry a tak dále. Odklon od postmoderny nastal jednoznačně s generační obměnou autorů, kritiků a čtenářů. A je to logické – každá generace si s sebou nese svoje témata, otázky a způsoby výpovědi.
Je součástí téhle proměny i literární kritika?
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
