Kdo se bojí Lindy B.

Na jednatřicetileté ženě, která přichází na sraz ke kavárně v pražských Holešovicích, občas ulpívá zrak kolemjdoucích déle, než bývá na ulici běžné. Novinářku Lindu Bartošovou znají z médií nebo ze sociálních sítí. V převážně studentské kavárně je plno a tady už Linda Bartošová splývá s okolím, pro zhruba dvacítku mladých lidí, kteří sedí všude kolem u stolků, je jednou z nich. A taky tou, která mluví veřejně i jejich hlasem. Teď aktuálně v novém podcastu Radia Wave v Českém rozhlasu o intimitě a sexuální svobodě mladých žen nazvaném Slast.

Přede mnou tu zároveň nad čajem sedí o čtvrt století mladší žena, jejíž počínání mimo bezpečné prostředí podobně smýšlejících vrstevníků a vrstevnic v pravidelných vlnách budí bouři na sociálních sítích, odráží se do médií a jí osobně přináší hromady urážek. Svým přístupem k životu, k práci a snahou o rovnost žen s muži představuje svět, na nějž si část společnosti těžko zvyká, hledí na něj s nedůvěrou nebo ho s různou mírou vášně, posměšků i zloby odmítá. 

Není v tom sama – ale faktem je, že naposledy tenhle typ emocí zvedl zmíněný podcast Slast. Proč je pro tolik lidí právě ona ten červený hadr? 

Nešlo jen o mě

Znala jsem ji stejně jako všichni ostatní coby novinářku a moderátorku hlavních zpravodajských relací v České televizi. Třeba její rozhovor s Andrejem Babišem, v němž profesionálně novinářsky sebevědomě pokládanými otázkami nasvítila jeho výmluvy, když vázla v době covidu distribuce vakcín a očkovací centra rušila lidem domluvené termíny očkování, ulpěl v paměti a přinesl i pochvalnou odezvu u diváků. Když v prosinci před dvěma lety oznámila, že se s ČT dohodla na půlročním volnu, protože se cítí unavená, hleděla jsem na to nevěřícně. Opustit úspěšnou kariéru, odejít z hlavních moderátorských křesel, která jsou pro mnoho jejích kolegyň snem, bylo překvapivé. Jsem zároveň zástupkyně starší generace, která se občas tématy, co přicházejí s tou mladší, musí trochu prokousávat. Řeči o „sněhových vločkách“ mi byly při znalosti mých mladších kolegů i mnoha jiných mladých lidí protivné vždy, ale tady jsem zbystřila: co se s novinařinou stane, jestli se v ní lidé unaví už v osmadvaceti letech? Asi to odedřu já, říkala jsem si nahořkle – a trochu jsem jí to volno asi záviděla. Pak jsem začala pozorněji poslouchat, co Linda Bartošová říká: termín „work-life balance“, tedy pracovat tak, aby člověk mohl vést i plnohodnotný osobní život, nebyl nový, ale v časově náročnějších profesích, jako je novinařina, která si nevybírá, co se kdy nového děje, a je potřeba o tom stále vědět a zachycovat to, pro mě vždy působil neproveditelně. Vyhoření, které pak Linda Bartošová během volna začala tematizovat v rozhovorech, do kterých ji zvala média, jsem chápala a čím víc jsem ji poslouchala, přijímala jsem i to, že může přijít i ve věku, kdy bych ho nečekala. Že i mladí lidé ve výkonnostně nastaveném prostředí mohou cítit hlubokou únavu a že nechat do života vstoupit větší citlivost k sobě samým může být přínosné nakonec i pro společnost.

„Pamatuju si, že když jsem se v televizi cítila nejvíc unavená, posmívali se tomu spojení work-life balance dva mí šéfové na Twitteru. Nešlo tehdy o mě, ale smáli se tomu, že když tohle někdo chce, nemůže být dobrý novinář,“ říká v kavárně Linda Bartošová. Do ČT nastoupila ve dvaceti při studiu žurnalistiky na zahraniční směnu v ČT24. Pak začala vyjíždět i na reportáže do zahraničí, na summity do Bruselu nebo jako novinářské oko při zahraničních cestách politiků a k tomu moderovala pořad Horizont, přehled světového dění. Časem dostala nabídku moderovat ranní Studio 6, v moderaci pak postupovala na čím dál prestižnější pozice, nakonec moderovala kontinuální vysílání ČT24, hlavní Události i Události, komentáře. Byl to výrazný profesní růst. „Přijímala jsem to, přišlo mi, že to nemůžu nepřijmout, protože to znamenalo postup výš,“ říká. Moderovala několik pořadů naráz, bylo to v době covidu, který vyčerpával všechny, v televizi, jak říká, „jeli všichni na sto padesát procent“. „Televizní zpravodajství je extrémně exponovaná práce, člověk je pořád na očích a neustále visí na informacích. Přicházela fyzická i psychická únava. A když jsem řekla, že bych chtěla pracovat méně, klesal mi automaticky kredit u šéfů. Skutečný respekt jsem tam cítila, když jsem byla nejvíc sedřená. A když jsem dokázala zahnat do kouta Babiše.“ Když jí pak v metru cestou na Kavčí hory začalo bušit srdce tak, že si myslela, že má infarkt, ale byl to „jen“ projev úzkosti z únavy a stresu, položila si otázku, „zda přes všechno to záslužné a zajímavé, co za tou prací v ČT je, mi to v osmadvaceti stojí za to a zda je to život, který chci“. Odpověděla si žádostí o půlroční volno. Když uběhlo, oznámila, že v ČT končí, a rozloučila se s ní veřejným poděkováním a projevem vděku za to, co jí práce dala a co ČT dělá.