A co když?

Civilizovaní lidé jsou nezdvořilejší než divoši, protože vědí, že mohou být nezdvořilí, aniž by jim někdo rozbil lebku.“ Robert E. Howard

Na tom, jak dlouho člověk chodí po světě, neexistuje úplná shoda; podle analýz DNA a fosilií se nám anatomicky podobný člověk Homo sapiens objevil někdy před 300 tisíci lety. Archeologické nálezy nástrojů, artefaktů a jeskynního umění naznačují, že se komplexní technologie a kultury, takzvaná behaviorální modernita, vyvinuly před 50–65 tisíci lety. Každopádně před dobou dost dlouhou na to, aby se nám vyvinuly plazí, savčí (limbická) i lidská (neokortex) část mozku a (mimo jiné) s nimi související společenské uspořádání – protože člověk je koneckonců primárně společenským druhem. 

Po desetitisících let pozvolného vývoje ale v době nepoměrně kratší přišly překotné a stále bouřlivější změny – průmyslová revoluce, stěhování do měst, železnice a vynález elektřiny, rozpad širší rodiny, ženská emancipace a vynález antikoncepce, globalizace, rozpad nukleární rodiny, internet, sociální sítě a vyspělé komunikační technologie, to všechno během nějakých 200 let. Po životě v kmenech a tlupách či širších rodinách, které svým členům poskytovaly objetí, bezpečí a záchrannou síť v případě životních nezdarů výměnou za dodržování jistých pravidel a sociálních konvencí, máme dříve neslýchané individuální svobody, lidská práva, naprostou nezávislost a možnost uspokojit veškeré potřeby včetně sexu bez fyzické přítomnosti jiného člověka; zdá se to být mnohem méně zavazující a komplikované.