Vítězství

Lezu z vody plaveckého bazénu, kde jsem právě uplaval kilometr celkem svižným kraulovým tempem. Sedím před dveřmi páry, kde jsem před chvílí strávil čtvrt hodiny. Cvičím vedle okraje bazénu v pražském Podolí na stupních pro diváky. Největší potíž je udělat deset dřepů, ale dokážu to, aniž bych spadl. Kolemjdoucí mě nabádá, ať cvičím níž, abych se nezřítil po stupních dolů. Říká, že vidí, že jsem po operaci. Trochu mě to zarazí. Je na mě je snad něco vidět? Asi si v páře všiml deseticentimetrové jizvy v zadní části hlavy.

Dva měsíce po poměrně velkém chirurgickém zásahu v hlavě jsem fyzicky tam, kde jsem byl před operací. Vzpomínám na první dny po zákroku, kdy jsem nebyl schopen ujít pár metrů. Celý návrat k normálnímu životu začal už na JIP. Zdravotní bratr mi druhý den po operaci říká: Nechcete už vyndat tu cévku? Můžete mít bažanta. Hm, říkám si, to bude námaha, pořád se starat o tu nádobu, takhle se mi pěkně pohodlně leží a nemusím se o nic starat. V hlavě se myšlenky ještě přeskupují, ale cítím, že na tom, co říká, něco je.

Svolím a on mi vyškubne zručným pohybem hadičku z těla. Musím se teď starat o svůj odpad, a to vzhledem k tomu, že se mi chce při každém větším pohybu hlavou zvracet, není nejlepší. Ale jde to. Přichází rehabilitační pracovnice. Tak si sedněte, potom si stoupněte. Cože! To přece nejde, křičí můj vnitřní hlas. Poslušně si sedám a držím si u pusy nádobu na zvracení. Překvapivě to dokážu. Dokonce si dokážu i stoupnout, ale to už zvracení neudržím. Ale druhý den už ano.