Když půlkolečko salámu vyčuhovalo z housky

Nově vydaná publikace Lenky Pořízkové Kuchyně ve službách lidu, která se zabývá vydáváním kuchařských knih v Československu v letech 1945–1989, ve mně vedle odborného požitku vyvolala hromadu krásných vzpomínek na dětství. Moje cesta k dějinám stravování začala u sbírky kuchařek mé maminky a mezi mé nejoblíbenější dětské knížky patřily také dvě kuchařky, které mě opakovaně provázely. Hledal jsem v nich poučení, zábavu i útěchu v podobě klidného, šťastného a blahobytného světa. Jistě není náhodou, že o obou píše Lenka Pořízková, že vlastně nejde o nějaké praktické návody na přípravu pokrmů, ale spíše o kulinární literaturu, kde je příprava jídla jen záminkou pro rozehrávání rozkošnicky labužnických vyprávění v obou případech doprovázených velice vtipnými ilustracemi. Autorem kreseb v té starší z obou knížek, Muži v zástěře od humoristy a novináře Achilleho Gregora, nebyl nikdo menší než skvělý Adolf Born, tu druhou – Péťu Vařiče od autora Toulek českou minulostí, legendárního Petra Hory-Hořejše –, ozdobil kresbami Stanislav Holý, který se podílel i na výtvarném pojetí televizního Studia Kamarád s nezapomenutelnou postavou Harryho Šoumena.

V knize Muž v zástěře Achille Gregor proplétal vyumělkovaně komplikované recepty se spoustou ingrediencí s fantastickým vyprávěním. Nikdy nezapomenu na historku o chlapci Otomaru Sahulovi, který líčil svým spolužákům opulentnost rodinných obědů, v nichž se objevovala jídla jako anglická játra na rožni, telecí medailonky či krůta s brusinkami. Ke všemu se prý navíc podával „buržoazní vlašský salát“. To vše v dobách, kdy ostatní děti měly tak akorát škubánky, cmundu či bramborové knedlíky s cibulkou. Když si pak závidějící spolužáci všimli, že je pokecaný od mrkve, tak „perfidně“ tvrdil, že jde o dušenou karotku na sardelovém másle, kterou byla nadívána pečená holoubata. 

Lišila se i jeho svačina, kterou si nosil do školy – zatímco ostatní měli „v pokrokových novinách“ dva krajíce chleba se sádlem, on nosil v papírovém ubrousku houstičku s máslem a nářezem. Všechno se provalilo, když mu chtěli lační spolužáci ten nářez vybrat. Zjistili totiž, že jde o půlkolečko salámu rozřezané tak, aby vyčuhovalo z housky. Sahula se pak přiznal, že ve skutečnosti má doma stejná jídla jako ostatní a vyprávět o vybraných lahůdkách mu nakázali doma, aby rodina vypadala dost nóbl. Příběh tak skončil happy endem: „Ten den zavrhl dlouho udržovanou přetvářku, uvědoměle a rád opustil měšťácké pozice své rodiny a přešel do řad pracující inteligence. Začal se zajímat o sociologii, hydroelektrárny, navštěvoval Rudý koutek, včlenil se a dnes už vybírá předplatné na celozávodní časopis. S rodinou přerušil styky a jméno Otomar změnil na Sergejevič Sahula.“