Ráno je mrzuté. Nemocnice potřebuje hodnoty tlaku, hmotnosti a teploty. Dítě se v postýlce nudí, chce na zem a hrát si. Hnědý flek na kalhotách volá po přebalení. A matka zase nutně potřebuje na záchod a najíst se.
Začneme od nejhoršího – měření tlaku. Zapínám digitální všechnoměřák na zdi, dceři se pokusím nenápadně upevnit manžetu na nožičku a zmáčknout start. Nezdá se jí to a šije sebou. Snad ji na těch několik minut zabaví stahování a vytahování rolet na okně. Já koukám do údolí a na protější zalesněný kopec. V dálce vykukuje kousek usedlosti Cibulka, která se právě přestavuje na dětský hospic. Vyloženě pěkný výhled.Tlak změřen a dítě přebaleno. Beru si jablko a jdeme do herničky čekat na 12. hodinu, kdy mají proběhnout odběry krve.
Dávám se do řeči s Mirečkovou maminkou. Mireček je tady krátce, přivezli je sanitkou ze Sokolova. Čekají na nejbližší termín rezonance, která ukáže, jestli se nádor z očíčka nezabydlel i jinde. Maminka se s prosebným pohledem ptá, jestli jsou tady dobří doktoři a Mirečka zachrání. Pokud ho někde zachrání, tak jedině tady, myslím si, ale pletou se mi slova. Otázka, jestli se dítě uzdraví, je tabu. „Pane Bože, tak malé děti a tak strašné nemoci. Proč?“ ptá se paní Mirečková. Smutně na ni koukám. Pokud vím, ani současná teologie nemá přesvědčivou odpověď na to, proč Bůh dopouští takové věci. „Když jsou malí, aspoň nevědí, co se děje, a netrpí,“ chlácholím i sebe.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
