Jak jsem u lančmítu s panem Eduardem čekala na pukliny ve zdi

Mobil, který jsem dala před třemi hodinami v hotelu do nabíječky, ukazuje v neděli v půl osmé ráno osmdesát procent a dál se nenabíjí. Když jsem se šla ve čtyři ráno podívat před hotel ke korytu řeky Bělá, zda se v něm voda stále drží, ještě jsem si na cestu rozsvítila světlo. To už teď nejde. Mikulovice jsou bez proudu. 

Nad nedělním ránem stál ve tmě u řeky jediný člověk. Padesátník v pláštěnce hypnotizoval rozbouřenou divokou vodu, která se valila korytem. K mostu před hotelem, poslednímu, přes který se po několikadenním dešti dalo v Mikulovicích přejít přes rozvodněnou Bělou, přišel zkontrolovat mezeru mezi hladinou a mostem, protože, jak říkal, až mezera zmizí a voda se začne valit přes něj, zalije to i ulice a domy všude okolo. Jeho dům měl zatím vodu jen ve sklepě, ale na několika místech obce se už voda dostala lidem v pátek a sobotu až do domů a deset lidí skončilo v sobotu na lehátkách v evakuačním středisku v sokolovně. 

Teď před osmou ráno je u mostu hodně živo. Jsou tu hasiči i policisté a něco spolu řeší. Elektřina přestala jít v šest ráno, spadly sloupy s dráty vysokého napětí, říká mi autobusák, který tu včera skončil svou štaci a přespal v hotelu, protože pokračovat podle jízdního řádu dál už nešlo. Situace u mostu je vzrušená, hasiči pobíhají a radí se. Voda je čím dál divočejší, k mostu se valí ve stále větších vlnách, připlouvají po ní kmeny stromů.