Zoufalé tázání

Proč se po deseti letech strávených v Rusku a více než třiceti letech intenzivního kontaktu s Rusy, ruskou literaturou, žurnalistikou, kuchyní, samohonkou, filmy i humorem tak spletla a nedokázala odhadnout, jak brutální a masivní bude ruský útok na Ukrajinu? A proč řada jejích tamních známých a přátel nesdílí její jednoznačně odsuzující pohled na Putinovu agresi? To jsou otázky, které po 24. únoru 2022 kladla novinářka Petra Procházková v rozhovorech Rusům. Ve svých reakcích mohou pomoci na ně odpovědět nebo dokreslit současnou situaci. Někdy on-line, častěji osobně, neboť řada z těch, kteří s vládcem Ruska nesouhlasí, již ze země uprchla. Výsledek pátrání pak nedávno shrnula v knize Cesta Rusů k válce. 

Mnozí z respondentů jsou stejně jako ona překvapeni útokem i tím, jak ochotně Rusové do války odcházejí. Jiní jsou naopak ve svých názorech poměrně blízko putinovské propagandě. Jistý Rus ji tak opakovaně obviňuje, že je pro ni „švábem“, že jej ponižuje a že mu klade otázky podle metodických pokynů, které dostala od Ukrajinců. Až se někdy nabízí otázka, nakolik jsou podobné odpovědi myšleny vážně.

Jeden respondent situaci na Ukrajině zase vysvětluje neexistující slovenskou paralelou: „Představte si, že se na Slovensku dostane k moci fašistická strana, která prohlásí všechny tam žijící Čechy za Slováky. Budou se na to Češi dívat klidně?“ Když Procházková právem namítne, že Češi by ani v takovém případě neodpalovali rakety na Bratislavu, její protějšek odpoví: „Nemusíte ze sebe dělat až tak mírumilovné společenství inteligentů. Podle mě je rozdíl hlavně v tom, že vy nemáte ty správné rakety.“ Takové extrémní názory jsou v knize výjimkou, ale ani ti, kteří nejsou příznivci Putinova režimu, se neshodnou, jestli je agrese výrazem dlouholetého ruského imperialismu, nebo alespoň zpočátku upřímné víry v to, že Ukrajinci a Rusové jsou jeden národ, popřípadě bratrské národy.