0:00
0:00
Kontext2. 9. 202432 minut

Co jsem viděla v pekle jménem Darién

Říkalo se, že jím nelze projít. Teď stovky tisíc migrantů čelí zrádnému terénu, násilí, hladu a nemocem, aby se skrze tento pás tropického pralesa dostaly do Spojených států. (The Atlantic)

Skupina migrantů za úsvitu v Bajo Chiquito. Čeká je cesta motorovými čluny dál na sever
Autor: Lynsey Addario

Shromáždili se ještě před svítáním. Děti s rozespalýma očima se protahovaly. Dospělí ověšení zavazadly a batolaty pozorně poslouchali člověka pracujícího pro nejmocnější kolumbijský drogový kartel, Klan ze zálivu. Křičel pokyny do megafonu a alespoň na chvíli tím přehlušil kakofonii okolní džungle, ptáků a hmyzu. Zabalte si dost jídla a vody, hlavně pro děti. Modré nebo zelené pásky na stromech – pokračujte v cestě. Červená páska – jdete špatně a otočte se. 

Pak přijde modlitba za bezpečí a život celé skupiny. „Pane, dbej na každý krok, který uděláme.“ Když se slunce vyhouplo nad horizont, vyrazili. 

↓ INZERCE

V davu, který se to ráno vnořil do džungle, bylo víc než 600 lidí, kteří před sebou měli 100 kilometrů dlouhou cestu ze severní Kolumbie do jižní Panamy. Šest stovek není na současné poměry nijak hodně. Pocházeli z Haiti, Etiopie, Indie, Demokratické republiky Kongo, Brazílie, Peru, Ekvádoru a Venezuely. Mířili na sever, k jedinému proužku země, která spojuje Jižní a Střední Ameriku. 

Darién se celá staletí považoval za zcela nepřekonatelný. Průzkumníci a ti, kdo chtěli tenhle kus země kolonizovat, tu umírali hlady a žízní, požírala je divá zvěř a topili se v divokých řekách. Nebo prostě vešli do džungle a už je nikdy nikdo neviděl. Všechna tahle nebezpečí trvají, přesto se v posledních letech džungle proměnila v mnohaproudovou dálnici pro lidi toužící dostat se do Spojených států. Podle OSN letos překročí Darién 800 tisíc lidí. To je dvakrát víc než loňský počet – a ten byl tehdy nepředstavitelný. Skupinou, která roste nejrychleji, jsou děti pod pět let. 

Spojené státy se dlouhé roky snaží migranty odradit. Tlačí na jihoamerické sousedy, aby uzavírali zavedené trasy a nevydávali víza cizincům, kteří se obratem pokusí překonat americkou hranici. Nic z toho migranty nezastavilo. Jen je to nasměrovalo na stezky v džunglích – a nad těmi rychle a ochotně přebraly kontrolu zločinecké organizace. Klan ze zálivu, který se nyní nazývá Ejército Gaitanista de Colombia, prakticky vládne téhle části severní Kolumbie. Už dlouho tudy pašoval zbraně a drogy. A tak začal pašovat i lidi. 

Každý, kdo v Dariénu pracuje, musí mít od kartelu posvěcení a předávat mu část svých výdělků. Kartel nechal vytesat schody do příkrých srázů, převisy osadil žebříky a v táborech funguje wi-fi. Mají reklamy na TikToku a YouTube a každý si může místo zarezervovat on-line. Dariénem vede řada cest. Ty nejnamáhavější jsou nejlevnější – současná cena za osobu pěšky skrz džungli je 300 amerických dolarů. Cesta lodí až na pobřeží vyjde na víc než tisíc dolarů. 

Jela jsem v prosinci do Dariénu s fotografkou Lynsey Addario, protože jsem chtěla na vlastní oči vidět, co jsou lidé ochotní podstoupit, aby se dostali do Spojených států. Než jsem vyrazila, mluvila jsem s novináři, kteří cestu podstoupili. Dostali tyfus, všemožné vyrážky, zachraňovali je z džungle na poslední chvíli, měli záhadné nemoci, kterých se pak měsíce nemohli zbavit. Jednoho oloupili ozbrojení lupiči a přivázali ho ke stromu. Je možné se připravit a přijmout opatření, aby byla cesta bezpečnější, říkali. Ale nakonec je k přežití vždycky potřeba kus štěstí. 

Panamské úřady každý rok vyprostí z džungle desítky těl, ale mnohem víc jich divočina pohltí. Za smrtí těchto lidí nejsou jen extrémní podmínky, ale taky pokřivená logika Ameriky a dalších bohatých států: když cestu znesnadníme, vydá se na ni míň lidí. Tak to ale nefunguje – ve Středomoří, na Rio Grande ani v Dariénu. Každý rok se vydává na cestu víc lidí. To, co jsem v džungli viděla, jen potvrzuje pravidlo, které platí na celém světě: čím těžší je cesta, tím víc na ní vydělají kartely a jiní zločinci, a tím víc lidí tu zemře. 

 Tohle je naše chvíle 

Noc předtím, než jsme vyrazili, přecházel Venezuelan Bergkan Rhuly Ale Vidal nervózně sem tam kolem tábora na samém okraji džungle a mezitím dokola přebaloval zavazadla své rodiny. Byl tu s partnerkou Orlimar a dvěma dětmi, dvouletým Isaacem a osmiletou Camilou. I v noci bylo parno a Bergkanovi se hlavou honila jedna obava za druhou. Co když jedno z dětí upadne a zraní se, nebo ho sklátí horečka? Co když některé kousne had? Neudělal strašlivou chybu, když se snaží zajistit své rodině budoucnost zrovna takhle? 

Prvního dne byla cesta posetá balvany a plazily se po ní ostnaté stonky keřů. Přes řeku jsme se brodili tolikrát, že jsem rychle vzdala vylévání gumáků. Stejně budou za pár minut zase plné vody. Bergkanova rodina šla v teniskách, které už byly potrhané a rozpadaly se. Kopce byly pokryté mazlavým bahnem a tak prudké, že jsme nestoupali, spíš jsme se po kolenou plazili vzhůru a chytali se pokroucených kořenů.

Minuli jsme stánky s lahvemi vody a energetických nápojů, dvě za pět dolarů. Nosiči, kterým se říká mochileros, kroužili kolem rodin a nabízeli své služby. „Nosíme děti, nosíme batohy!“ volali. Účtovali si zhruba sto dolarů za den a snažili se také smlouvat s migranty o věci, které měli v zavazadlech. Orlimar zkusila vyměnit stará sluchátka za nové boty, ale neuspěla. Bergkan několikrát ztratil trpělivost a křičel: „My nemáme žádné peníze!“ 

Dopoledne jsme došli k nejprudšímu kopci na celé cestě. Po půl hodině šplhání se Bergkan složil na zem a prudce oddychoval. Orlimar hodila na zem svoje zavazadla. „Co to máš v téhle tašce,“ zeptal se jí.  „Boty. Sandály,“ řekla tak potichu, že její slova skoro nebylo slyšet. 

Bergkan jí řekl, ať se zbaví všeho, co půjde. Vytáhla čisté oblečení. „Někdo jiný ho užije,“ řekl jí. I rodiny kolem nich vyhazovaly ze svých zavazadel zbytečnou zátěž. Lidé, kteří měli sílu jít dál, nás míjeli s očima upřenýma dopředu. Jako by vyčerpání znamenalo nemoc, jíž se dá nakazit pouhým pohledem. 

Přejít džungli může trvat tři dny, ale taky deset. Záleží na počasí, váze batohů a prachobyčejné náhodě. Malé zranění může i pro zdravého člověka znamenat katastrofu. Pašeráci často tvrdí, že cesta bude kratší, než je tomu ve skutečnosti – Bergkanovi řekli, že se půjde dva dny. Po pár hodinách cesty mu došlo, že nejsou zdaleka tak hluboko v džungli, jak by měli být, a že nemají dost jídla ani vody na celou cestu. 

Bergkan a Orlimar si svůj život představovali jinak. Seznámili se jako teenageři a šli spolu na vysokou. Orlimar studovala na zdravotní sestru, Bergkan na inženýra. Venezuelská ekonomika se ale v roce 2014 zhroutila kvůli korupci i neschopnosti. Potírání opozice, se kterým autoritářský prezident Nicolás Maduro začal, vedlo k tvrdým americkým sankcím. Budoucnost, kvůli které studovali a kterou si budovali, přestala existovat. V posledních deseti letech odešlo ze země přinejmenším 7,7 milionu Venezuelanů. 

Bergkan a Orlimar pět let brali každou práci, která se namanula, nejdřív ve Venezuele a pak v Peru. Jejich přátelé a spolužáci jeden po druhém odcházeli do Spojených států. Pak za nimi přišla Orlimařina sestřenice Elimar, která pro ni byla jako sestra, s nabídkou: Její přítel, který žil v Dallasu, zaplatí Bergkanově rodině nejlevnější cestu přes džungli, pokud s nimi pojede Elimar a její dvě děti, kterým bylo šest a osm let. „Ve Venezuele vám nikdo nepůjčí peníze, natož takovou částku,“ řekl mi Bergkan. „Byla to naše chvíle.“ V USA plánovali zůstat jen do doby, než se venezuelská ekonomika zotaví a oni se budou moci vrátit domů.

Hodiny jsme se plahočili do kopce, Isaac balancoval Bergkanovi na ramenou. Ten mu pevně svíral nohy, vždycky třicet vteřin běžel nahoru co největší rychlostí a pak se zase zhroutil. Třásl se a obličej mu hrozivě zbrunátněl. „Ta tíha je jenom ve tvé hlavě,“ řekl si jednou, aby se povzbudil. Camila se několikrát zničehonic zastavila, čímž zablokovala dlouhého hada lidí za sebou, a křičela. „Mami! Já už nemůžu!“ 

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Kdo se bojí Lindy B.Zobrazit články